Opravdu má smysl vyprávět tento příběh? Připomínat světu tajemství, na která zapomněl, mystéria, která už nikdo neprožívá? Koho zajímá prolitá krev, pokud netekla z jeho žil? Jsem starý, unavený. Budu šeptat svá slova do větru, dokud mne někdo neumlčí. Protože vše, co vím, je pravda. Pravda o nás, o naší duši. O malosti, kterou není třeba hledat, a hrdinství, vykoupeném vždy vysokou cenou.

Hmmm, kde začít? Možná u skřetů a Černých jezdců? Ano, u nich. Vždycky jsou někde skřeti nebo Černí jezdci, připravení vyrazit a připomenout civilizaci, že rozdíl mezi poklidným životem a pádem do barbarství může být v jediném máchnutí meče. A s nimi přichází doba, kdy si děti přestávají hrát.

„Vyrážíme?“ řekl Ruk a podíval se s očekáváním na Sarju a svého bratra. Oběma bylo dvanáct, o dva roky méně než jemu. Přesto vypadali odhodlaně a nebojácně, když mlčky přikývli a přikrčili se. Chvíle, kdy půjde o všechno, se přiblížila natolik, že si na ni mohli sáhnout rukou. Ruk zabořil prsty do hlíny valu, za kterým se krčili. Napjal všechny svaly, ještě jednou se nadechl a pak vyskočil.

„Ááááá,“ křičel jako smyslů zbavený a téměř vzápětí se k němu přidaly další dva hlasy. Roztočil svůj prak, v běhu zamířil na nejbližšího skřeta a vystřelil. Ani se nepodíval, kam jej trefil, věřil své mušce a instinktům. Byla to hra, skřet nebyl skutečný, a proto musí být mrtvý. Dostal to přímo do oka. Jak jinak, skřeti vždycky umírali, jakmile je Ruk začal zasypávat střelami. Sarja a Tark se vrhli vstříc svým nepřátelům. Uhýbali šípům, které létaly po desítkách, ale jako zázrakem se jim nic nestalo. Vypadali jako dva šílenci stižení záchvatem, když se snažili současně běžet a kroutit svými těly tak, aby zůstali nezasaženi. Ruk nabíjel jeden kámen za druhým a skřeti se museli před náporem jeho střel schovat, což jim nebylo mnoho platné.

„Tu máš, chcípni, áárch,“ křičel Tark a rozháněl se po svých protivnících dlouhou palicí.

„Padni, zmetku,“ přizvukovala mu Sarja a svou zbraní, větví proměněnou v kopí, proklála dalšího skřeta. Směsice výkřiků, nadávek a výhružek doprovázená mohutnými švihy, body a přesnými střelami z praku ještě chvíli pokračovala, než Ruka, Sarju a Tarka hra přestala bavit.

Tehdy jsem ještě netušil, že Černí jezdci se nezjevují jen tak, jako zlomyslná rána osudu potkávající smolaře. V pohádkách a příbězích se o silách, které by je mohly ovládat, nic neříkalo. Jenže život mívá ve zvyku bezohledně šlapat na veškerou moudrost, ať už vyřčenou nebo napsanou. Strašlivé zlo ovládá ještě někdo strašlivější a mnohem zkaženější, byť se to na první pohled může zdát nemožné. A nakonec se do všeho zamíchají draci.

„Zítra bychom se mohli vydat na draka, že jo?“ řekla Sarja a upřela na své společníky dychtivý pohled. Čas ji ještě neopatřil výraznějšími znaky ženství, a tak vypadala v otrhaných kalhotách a volné haleně jako kluk. Tento dojem podtrhovalo několik menších jizev na tváři a jedna výrazná, táhnoucí se od kořene nosu vzhůru, ztrácející se až ve vlasech.

„No jasně, proč ne,“ odvětil Ruk. Tím bylo rozhodnuto, neboť on měl v jejich malé partě hlavní slovo.

„Skvělýýý,“ zavýskla Sarja a jen tak pro radost začala poskakovat jako šílená.

Oba kluci se jejímu veselí smáli, sami se těšili, jak zítra draka zapíchnou, ale bylo pod jejich důstojnost to dát příliš okatě najevo. Přeci jen, takový drak je vážná věc. Nezabíjí se každý den.

Tark se náhle zastavil, chytil Ruka za rameno a ukázal nalevo. Na okraji lesa ležel někdo na zemi. Všichni zůstali ohromeně stát. Už z dálky bylo vidět, že je menší než oni, ale mnohem mohutnější a taky pěkně divně oblečený. Halena pobitá kovovými cvoky mu sahala až pod kolena, v pase ji měl staženou nezvykle širokým opaskem, nohy byly holé a na chodidlech měl tenkými koženými provázky přivázány opánky. Co však přitahovalo oči všech tří zdaleka nejvíce, byla úplně lysá hlava. Žádné vlasy, žádné vousy. Jen temně rudý pramen vytékající krve. Nehýbal se a oči měl zavřené, pouze střídavě klesající a stoupající hruď je upozorňovala na to, že cizinec ještě žije.

Když doběhli na pět kroků, bezděky se zastavili, zmatení a neschopní vstřebat to, co spatřili. Krev už viděli mockrát, ať už tekla z jejich rozbitých hlav a odřených kolenou, nebo někomu z vesničanů, když si při práci nedal dostatečně pozor. Tohle bylo ale něco jiného. Cizinec, navíc očividně ne člověk, s ošklivou ránou na temeni, ležící tak blízko jejich vesnice.

„Myslíte, že umře?“ zeptal se Tark, který už nevydržel to napjaté ticho.

„No, nevypadá moc dobře,“ mínil Ruk, zatímco si neznámého bedlivě prohlížel.

„A neměli bysme mu nějak pomoct?“ řekla Sarja hlasem staženým úzkostí. Viditelně se v ní svářely strach s hlasem svědomí, které ji slabým hláskem nabádalo pomáhat potřebným.

„Zbláznila ses? Dyť o něm nic nevíš. Co když je to léčka? Vzpomínáš, jak nám tvoje máma vykládala o Ulkasovi Smrtikráli? Taky si nedal bacha a šeredně to odskákal. Pomáhat zraněnejm cizincům se nevyplácí,“ rozohnil se Ruk.

„Ale co když…“ začala Sarja, ale neznámý zasténal a upoutal na sebe jejich pozornost. Jeho mladý obličej se zkřivil bolestí, víčka očí se mu na třetí pokus podařilo ztěžka otevřít. Rozšířené panenky se zahleděly vysoko na nebe a možná až za něj, jako by tam hledaly oporu pro bloudící vědomí. Po dlouhé chvíli, kdy ani jedno z dětí napětím nedýchalo, se mu z úst slabým hlasem ozvala tři slova: „Jezdci, Černí jezdci.“ Pak se jeho vědomí naposledy zhouplo na vlnách reality, než zapadlo hluboko do snů, které se zdají těm, co nemají jinou možnost.

„Přežije to,“ zašeptala Sarja a po obličeji jí skanula slza. Nevěděla, kde se v ní toto přesvědčení vzalo, ale nepochybovala o něm. Ruk s Tarkem ji neslyšeli.

„Co to říkal? Jaký černý jezdci?“ zeptal se Tark.

Otázka zůstala nezodpovězena, protože vzduch jako nůž prořízlo mučivé zaječení nesené z dálky.

S Hrúgarem byl můj osud propleten mnohem víc, než bych si přál a troufl předpovídat. Už první setkání bylo předzvěstí toho, že spolu s ním chodí věrná dvojice potíže a nepříjemnosti. Jeho opravdu osobitý přístup k životu a trpasličím tradicím z něj dělal buřiče a provokatéra, který nezván vstupoval do cizích životů a poté, co nenechal kámen na kameni, zase klidně odešel, jako by se nic důležitého nestalo. Nebyl z těch, kteří vysvětlují své činy nebo se za ně omlouvají.

Po prvním zaječení se brzy ozvaly další výkřiky a za chvíli se slily do jediného šíleného akordu, který rval duši z těla. Sarja, Ruk a Tark se rozběhli k vesnici, hnáni strachem a odvahou současně, protože nemohli jinak. Teď nebyl čas na pochybnosti, každý okamžik se vyvažoval zlatem, které žádný z nich ještě neviděl, ale znal jeho cenu. Stromy se kolem nich míhaly, až jim splynuly v jednolitou entitu, les v jeho jedinečnosti. Cítili, jak jim srdce buší v dětských hrudích, slyšeli, jak jejich ústa prudce nasávají vzduch. Únava, beznaděj, bezmoc, nic z toho neexistovalo, ne skutečně, ne teď. Jen oni, děsivé výkřiky a vesnice, která se vynořila z lesa.

Na chvíli se zastavili, aby jejich mozek mohl vstřebat ten hrůzný obraz. Černí jezdci na černých koních, krásných a obrovských, projíždějící cvalem mezi chalupami. V jedné ruce otěže a v druhé meče, palcáty a další vražedné nástroje. Jakmile se přiblížili k někomu dostatečně blízko, jejich pravá paže se rozmazala prudkým švihnutím. K zemi vzápětí dopadlo další bezvládné tělo. Černým jezdcům nebylo vidět do tváře, smrt přicházela bezejmenná. Čelit nepřátelům, pokud jsou skuteční, je něco jiného než bojovat proti smyšleným představám. Ta tam byla souhra dětí. Do hlubin děsu se řítilo jejich odhodlání, odvaha a touha bojovat. Ze všeho nejvíc se jim chtělo přidat se k bezmocnému jekotu, padnout k zemi a plakat, dokud je bohové neodvedou pryč. Mrtvé či živé, jen pryč odtud, od Černých jezdců, krve, zkázy a umírání. Sarja klesla na kolena a provizorní kopí jí vypadlo z rukou, vytřeštěné oči hypnotizovaly obraz před sebou. Ruk si pro sebe neustále něco šeptal, snad modlitbu, na kterou si nevzpomněl už drahně let. Tark se zalil potem, jehož krůpěje se mísily se slzami, a on viděl vše rozmazaně, pokřiveně a přízračně.

Najednou se nad vesnicí zatmělo, světlo pohltil velký, těžký oblak, který přilétl odnikud a náhle byl tu. Černí jezdci znejistěli, začali se ohlížet jeden po druhém. Pro Ruka to bylo už víc, než dokázal unést. Mohl se buď zhroutit v bezvědomí, nebo udělat něco šíleného. Jeho mysl, nějaký její tajný kout, si vybrala druhou možnost. Prak nabitý třemi kameny se roztočil nad jeho hlavou, svištěl si pro sebe a čekal na svou životní ránu. Ruk uvolnil šňůrku praku. První střela trefila nejbližšího jezdce do paže, druhá do hrudi a třetí zasáhla nozdry jeho koně. Ten se, vystrašený a zmatený, vzepjal na zadní a svého pána shodil do prachu a bláta. Jako mávnutím kouzelné hůlky zmizel Sarjin a Tarkův strach. Zůstala jen zuřivost, zběsilá, nekonečná zuřivost. Vrhli se na ležícího jezdce a tloukli ho hlava nehlava, bez odpočinku a bezmyšlenkovitě.

Z černého mraku sjel blesk za ohlušujícího dunění, které umlčelo jekot vesničanů. Jeden z jezdců se i s koněm vzňal a začali hořet oslepujícím modrým ohněm. Vesnicí se znovu rozlehl křik a kvílení, ale nyní řvali všichni. Zbylí jezdci se dali na útěk, demoralizovaní a vystrašení. Ruk, překvapený vlastní odvahou, fascinovaně sledoval živou pochodeň, jak se vzpíná v agónii uprostřed vesnice. Ke svému překvapení si všiml, že všichni nejsou smyslů zbavení. U chalupy, co patřila otci Sarji, stála krásná dívka, mnohem hezčí než kdokoliv, koho kdy Ruk viděl. Její rysy byly klidné, téměř až nezúčastněné, jako by neslyšela všechen ten nářek a neviděla mrtvé a umírající. Kapka potu donutila Ruka mrknout, a když znovu otevřel oči, dívka byla pryč a zmizel i temný mrak nad vesnicí. Jen zkáza zůstala.

„Hmpf,“ vyhekl námahou Tark, jak otáčel černého jezdce, kterého spolu se Sarjou ještě před chvílí bili. Sarjina ruka se chvěla, když sundávala neznámému masku z obličeje. Hned jak ji strhla, ucukla rukou stranou, připravená na nenadálý útok nebo zákeřnost. Ale nic z toho nepřišlo. Všichni tři hleděli do obličeje zkřiveného bolestí, který byl téměř lidský. Nebylo na něm nic démonického, jak očekávali. A ke všemu patřil ženě. Zmateně se podívali jeden na druhého. Tohle nikdo z nich nečekal, bořilo to všechny představy, které si vytvořili na základě příběhů a pohádek. Když stvůra zabíjí lidi a lidé stvůry, je všechno v pořádku, ale když lidé zabíjejí lidi? Poražená jezdkyně zasténala a upřela na ně oči. Byly bledě modré, plné strachu. Ne bezcitné a kruté. Ještě před chvílí měli všichni tři touhu zabít svého nepřítele, pomstít se za vše, co spáchal spolu s ostatními Černými jezdci. Teď už to nebylo myslitelné. Svět se pro ně změnil, hranice toho, co je a není možné, se posunuly daleko za obzor jejich někdejšího poznání.

„Proč?“ zeptal se Tark. Nečekal odpověď, mluvilo z něj zoufalství, které nedokázalo pochopit ten masakr. Žena se mu chvíli dívala do očí, ale pak je sklopila. Nechtěla nebo nemohla odpovědět.

Každý příběh nějak začíná a nejinak je to u toho mého. Ale kdo se prosil o takový, který začíná smrtí? Proč jsem se musel vydat na cestu a do prachu vtiskávat na podrážkách krev vlastních příbuzných?

Oheň tiše plápolal, praskající jiskry připomínaly roztančené světlušky. Děti spaly – Sarja, Ruk i Tark. Uplynul teprve den od doby, kdy je Hrúgar odvedl od jejich zpustošených domovů, od mrtvých těl jejich rodičů a přátel. Čekalo je dlouhé bloudění divočinou, hádky a rozkoly. To však bylo před nimi – teď a tady byl jen klidný, bezesný spánek.

„Podívej se na ně,“ šeptal Hrúgar mladé válečnici, která se opírala o mohutný kmen stromu po jeho boku. „Jak nemluvňata. A za nějakejch dvacet, třicet let budou tihle frackové rozhodovat o osudu světa.“

Finin pozvedla obočí. Byl to od ní projev krajní zvědavosti.

„Můj Pán, Veliký Orphag mi to vyjevil,“ usmál se na ni spiklenecky Hrúgar. „Ve snu. Abys věděla, blíží se konec světa. Měli by sebou hodit.“

Děti spokojeně oddechovaly. Finin se klížila víčka už jen z pohledu na ně.

„Hodně se změní,“ pokračoval trpasličí kněz ospale. „Budou moudrý, silný, rychlý… brzy se rozhodne, kdo čím bude…“

Netušil, kdy přesně usnul. Té noci mu však Veliký Orphag vyjevil, že už je rozhodnuto.

„Šílenec,“ mumlal Ruk už snad posté, „blázen. Jestli někde sám zkape, moje vina to nebude…“

Co je po ošklivé hádce opustil jeho bratr Tark, byl čím dál tím nedůtklivější.

Hrúgar se náhle zastavil a otočil se na něj, až do něj hartusící chlapec málem vrazil. „Tak aby bylo jasno, mladej,“ osopil se na Ruka, „tvůj bratr nás neopustil, protože by byl šílenec. Je to zvláštní, ale neodešel dokonce ani proto, že bys byl blázen ty. Už když jsem vás poprvý uviděl, bylo mi jasný, že se vaše cesty rozejdou. Stejně jako brzy cesty nás všech,“ dodal a blýskl pohledem po zaražené Sarje.

„Promiň,“ ušklíbl se Ruk sarkasticky. Trpasličí kněz už v něm dávno nevzbuzoval tu úctu co předtím. „Já zapomněl, že všechno je řízený shora. To tvůj bůh, veliký Orphag, se nejspíš postaral o jeho odchod…“

„Nemusel,“ opáčil trpaslík. „Jste zkrátka každej jinej. Tarka jeho vlohy přinutily sledovat cestu, kterou my ostatní neviděli – jistě ho zavede za poznáním toho, co tak hledá. I tebe brzo to tvý grobiánský prospěchářství přinutí hledat parťáky, co by tě naučili využít tvejch už tak dost rychlejch reflexů líp než my. A ona,“ pokývl směrem k Sarje, „nevšim sis, jak ona je jiná?“

Ruk se otočil na kamarádku, nenápadně postávající ve stínu stromu. Vůbec je nevnímala, poslouchala šumění listí v korunách. „Asi bude pršet,“ zamumlala, když zjistila, že se na ni dívají.

Obloha byla jasně modrá, bez mráčku. Vál vlahý větřík.

„Vsadím se, že bude,“ přikývl vážně Hrúgar.

Tark klopýtal tmou. Hlavu měl ještě horkou, rozpálenou od zuřivé hádky. Její útržky mu stále zněly v mysli. Odmalička s bratrem soupeřili, popichovali se a pokoušeli se jeden nad druhým vyniknout. Ale nikdy to neskončilo takto. A Sarja, Sarja se vždycky snažila zůstat neutrální. Měla je ráda oba, nestranila žádnému. Jenže tentokrát ne. Ach, Sarjo, jak jsi mi to mohla udělat? Já, já jsem ti chtěl dát své srdce. Tarkovi šlehaly větve do tváře, ale jemu to nevadilo. Vlastně to bylo příjemné, trestal tím sám sebe.

A ostatní? Hrúgar a Finin? Nepřišli mu na pomoc, nezastali se ho. Nechali je hádat se a říct ho tu osudnou větu. Ne, on je nepotřebuje. Nepotřebuje nikoho. Vystačí si sám. Vždyť jsou všichni do jednoho tak přízemní. Intelekt a vědění, nic víc nepotřebuje. Najde cestu, jak dokázat, že měl pravdu a ostatní ne. Naučí se umění, které mu odkryje všechny pravdy. Tarkurius o tom byl přesvědčen. Ale ani to mu nepomáhalo vyrovnat se s hořkostí, která mu teď kolovala tělem.

Tark se prodíral trnitými keři. Jeho šaty byly potrhané, ruce a nohy rozdrásané do krve. „Neměl jsem opouštět ostatní,“ mumlal si neustále pro sebe, „neměl jsem opouštět Ruka…“

Špatně došlápl a nohou mu projela palčivá bolest. Zakopl, zřítil se na rozbahněnou stezku a zůstal ležet. Byl k smrti vyčerpaný.

Vše, co následovalo, byl jen zvláštní sen. Musel to být sen.

Vznášel se. Prostor, kterým proplouval, nepřipomínal nic, co kdy viděl. Vlastně…

Vlastně neviděl vůbec. Neměl oči. Neměl ani tělo.

Zpanikařil. Obklopovala ho šedá prázdnota, ze které se vynořovaly zvláštní, nepopsatelné tvary. Řítil se tou beztvarou šedí, míjeje pokřivené obrazy – snad vlastních vzpomínek.

Neměl ústa, přesto musel křičet. Jediné slovo.

To slovo znělo „pomoc“.

Probudila ho příjemná vůně, kterou nedokázal dost dobře popsat. Otevřel oči a zamžoural do tmy.

Ležel na čistém lůžku, přikryt jemnou pokrývkou. Zšeřelou místnost okolo něj osvětlovaly jen dvě svíce posazené na podivných, pokroucených stojanech. Shora na něj shlížela vrásčitá tvář bělovlasého muže.

„Kde… kde to jsem?“ zamumlal Tark.

„Ve Wjalinoru,“ usmál se na něj stařec.

„A… jak jsem se sem dostal?“

„Našel jsme tě, jak se potloukáš sférami,“ odvětil klidně stařec. „To je na tvůj věk výjimečná schopnost, chlapče. Potřebuješ výcvik.“

„A kdo jste vy?“ nechápal stále Tark.

„Jmenuji se Janus. Jsem… budu tvým mistrem.“

Tark se fascinovaně rozhlížel po místnosti. Kancelář mistra Januse byla vskutku impozantní – chlapec se nestačil divit všem těm komplikovaným astrologickým mapám, vycpaným zvířatům a průzračným křivulím, které ho obklopovaly. Ve světle dvou černých svíček se na zdech rozehrávala záhadná, mihotavá hra stínů. Ve vzduchu bylo cítit kadidlo.

„Tak ty ses rozhodl, hochu,“ odměřoval Janus každé slovo, „rozhodl ses vstoupit do sfér? Jsi si jist že víš – nebo alespoň tušíš, neboť vědět to ještě nemůžeš – že tušíš, co tě v takovém prostoru může čekat?“

Tark váhal. Sledoval mistrovu tvář. Už nějakou dobu pozoroval zvláštní úkaz – když se na něj díval dost dlouho, starcův obličej jako by se rozpíjel a měnil. To bylo tím matným světlem. Určitě.

„Slyšel jsem,“ začal nejistě, „tedy tušil jsem, že… že ve sférách žijí démoni. Že pokoušejí lidskou duši… nabízejí nepředstavitelná bohatství a slasti, jen aby ji získali…“

Stařec se kašlavě rozesmál. Připomínal v tu chvíli vycpaného krokodýla, který mu ležel po boku. „Milý chlapče,“ promluvil přes slzy smíchu, „to poslední, co by se ti mohlo stát, je, že by ti za tvoji duši někdo něco nabízel…“

Slunce se klonilo k západu, obloha brzy začne rudnout. To je doba, kdy Orphag naslouchá svým věrným. Hrúgar se začal poohlížet po místě, kde by se mohli utábořit. Po chvíli se obrátil k Finin a ukázal na skálu u cesty: „Přespíme tady.“

Oheň praskal a Hrúgar střídavě hleděl do plamenů a na oblohu. Jejich barvy se začaly čím dál více podobat. Hrúgarovo vědomí se pomalu ztrácelo, rozpité mezi sny a vidinami. Orphag ho zval do své říše a jeho věrný kněz šel. Pokaždé tu bylo něco nového, čeho si dříve nevšiml nebo nemohl všimnout. Hrúgar se ocitl v bezčasé krajině. Orphag měl tentokrát ještě další hosty. Hrúgar se trochu zamračil, raději by byl sám. Dodávalo mu to pocit důležitosti a výjimečnosti. Rozpačitým krokem se blížil k té společnosti. Byla opravdu podivná a zvláštní – postava tvořená obrovským klubkem hadů, zářící duch, žena-matka s vulgárně zdůrazněným poprsím a břichem, lovec se třemi hlavami – sokolí, tygří a žraločí. Hrúgar si najednou připadal obyčejně a nevýrazně.

„Vítej, Hrúgare,“ promluvil na něj z ničeho nic Orphag. Bylo mu podobné zjevit se odnikud a v okamžik, kdy to člověk nejméně čekal. „Čekají mě nějaké naléhavé záležitosti, které nemohu odkládat, ale bohužel jsem si zrovna pozval pár přátel,“ pokračoval bodře a položil svou svalnatou ruku na Hrúgarova ramena. „Potřebuji, abys je zabavil, dokud se nevrátím. Nevypadají nijak zvlášť přívětivě, ale zdání klame. Máme rozehranou jednu hru, tak kdybys ji na chvíli vzal za mě.“ Než stačil Hrúgar cokoliv říct, byl Orphag pryč. Trpaslík pomalu došel k pětihrannému stolu a usedl na prázdné místo. Zrakem přelétl po všech přísedících. Klubko hadů na něj přívětivě zasyčelo.

„Tak hrajeme,“ řekla žena-matka a její hlas byl hlasem plačícího dítěte.

„Ale já neznám pravidla,“ namítl Hrúgar.

„Nevadí, posssnáššš je při hře,“ zasyčelo klubko hadů.

„Tady je tvá figura,“ podal mu tříhlavý lovec ženu s mečem. Hrúgar se na ni pozorně podíval. Vypadala úplně jako Finin. „Já si vezmu pro začátek smečku hraničářů s elfy a jednoho toulavého medvěda,“ pokračoval lovec. Z klubka hadů se oddělilo několik těl a jedovými zuby uchopily figury skřetí hordy. Zářivý duch na chvíli potemněl a na plánu se zjevilo několik bojovníků v oslnivém brnění. Žena-matka se vysmrkala do dlaní a ze svého hlenu uhnětla několik prapodivných bahenních bytostí.

„Můžeme začít,“ usmál se lovec svou tygří hlavou a ukázal tak všem své obrovské tesáky.

Na desku na stole každý položil své figury. Hrúgar se držel v rohu, chtěl napřed sledovat ostatní a zjistit o hře co nejvíce. Nesmí přece zklamat Orphaga nějakou potupnou prohrou. Jenže baheňáci ženy-matky šli jeho Finin od začátku po krku. Hrúgar před ní nejprve utíkal, ale nakonec byl zahnán do kouta. S několika menšími šrámy však střet vyhrál. Mezitím klubko hadů napadalo každého, kdo byl v jeho dosahu. Zářící s lovcem ho po chvíli sevřeli a rozdrtili společnými silami. Oba však měli také citelné ztráty. Na plánu se začaly objevovat další figury. Hrúgar dostal zlodějíčka, který jako by Rukovi z oka vypadl, a pak nějakého podivného muže v hábitu. Teprve když se na něj pozorně podíval, zjistil, že je to Tark. Ostatní ovládali čím dál větší oddíly. Na plán vpochodovali lučištníci, rytířská jízda, obři, kentauři a goblini. Klubko hadů mělo dokonce jednoho draka, který právě masakroval rostlinné bytosti ženy-matky. Uprostřed plánu se vytvořila podivná prázdnota, a kdokoliv se k ní přiblížil, byl ztracen. Za chvíli se na hrací desce začaly objevovat figury, které nikdo neovládal, a útočily na každého. Hrúgar v tu dobu bojoval po boku zářícího a lovce, žena-matka útočila na vlastní pěst a klubko hadů stále vedlo svou zmatenou válku s každým, kdo se mu znelíbil. Právě v okamžiku, kdy byl Ruk těžce raněn, se vrátil Orphag. Pokynul Hrúgarovi, aby mu uvolnil místo, a zasedl ke hře. Bedlivým zrakem prozkoumal situaci, věnoval svému knězi jeden úsměv a pak ho propustil. Bezčasá krajina i ti divní tvorové se svou hrou začali stékat kamsi dolů, do prázdna.

Hrúgar zamrkal. Plameny byly stále oranžovorudé, ale obloha se už černala. Finin právě přikládala do ohně další větve.

„Potrhlé hry bohů,“ zamumlal si pro sebe Hrúgar a začal se hrabat v tlumoku, aby našel něco k snědku.

Rúga se dívala do rozbahněných jam pod sebou. Necelá stovka skřetích vojáků, jejích vojáků, se dole zabíjela, aby se udržela v kondici. Zatraceně, kdy už dojdou ty rozkazy. Ještě měsíc, možná měsíc a půl, a může se na misi vydat sama. Rúga potlačila lítost a depresi, které se jí roztahovaly ve vědomí. Její výraz ztvrdl v masce nelítostné velitelky a znovu bedlivě pozorovala své svěřence.

Nejprve ji upoutal Tuth. Hromotluk, samý sval, nápadný za každých okolností. Jeho taktika byla prostá. Našel si bezpečné místo, kde měl krytá záda a vyčkával. V pravé ruce držel dva kameny, kdyby se někdo přiblížil. Byl ve střehu, ale všichni si dávali velký pozor, aby se od něj drželi dál. Neměl nijak zvlášť přesnou mušku, ale když se trefil, kámen dokázal zlomit i stehenní kost.

Rúginy oči chvíli těkaly po jamách a pak si všimly Urgy. Výborný voják, pohyblivý, chytrý, pohotový. Utíkal ze stínu do stínu, nikde nezůstával dlouho. Během okamžiku byl schopen vyhodnotit situaci a přesunout se na místo, kde bylo nejméně soupeřů. Pořád ho měl někdo na očích, stále o něm ostatní věděli. Někteří. Ale jakmile začali znamenat pro Urgu nebezpečí, rychle zmizel někam jinam a ještě je nahnal do rukou ostatních. Ne, Urgu nebylo dobré mít za soupeře.

Kde je Smura, napadlo náhle Rúgu. Uvědomila si, že jej za celou dobu dnešního výcviku neviděla. Přece ho nemohli sejmout. Uměl se každému ztratit před očima a schovat se tak, že by ho nikdo nenašel. Pak jí zrak utkvěl na podivné hroudě bláta, téměř uprostřed největší z jam. Rúga se musela pousmát. Chytré, velice chytré a mistrné. Ona byla schopna Smuru najít, ale jen proto, že měla klid a nemusela se strachovat o svůj život. Ostatní v jamách kolem něj pobíhali, bili se, ale nikdo si jej nevšiml.

Řev a třeskot zbraní upozornil Rúgu, že někde právě došlo k větší potyčce. Určitě tam musí být Sarr a Ymbra, bez nich se žádná rvačka neobešla. A opravdu, obě skřetí dvojčata stála zády k sobě, kolem sebe kruh rozzuřených protivníků. Bylo jich snad deset a vypadali, že vidí rudě. Jen pár vteřin kolem dvojčat kroužili, než vyrazili do útoku. I to stačilo, aby si vyslechli několik šťavnatých nadávek. To byla Sarrova a Ymbřina nejsilnější zbraň. Vyprovokovat protivníka, zatemnit mu mysl. Zuřivost přehlušila výcvik, zlost zadusila zkušenost. Následná vřava byla nepřehledná, ale ani na chvíli nebylo pochyb, kdo vyhrává. Nože dvojčat se míhaly vzduchem a nechávaly za sebou krvavé šrámy.

Rozkazy, ať už zatraceně přijdou ty rozkazy, klela v duchu Rúga a mechanicky počítala další mrtvé.

Temné stíny skřetů se plížily nocí spícího lesa. Nedělaly hluk, neupozorňovaly na sebe víc než jakýkoliv jiný predátor. Předsebou měly svou kořist, cíl, na který čekaly dlouhé týdny. Jejich hlad byl veliký.

Elfí vesnice snila a dýchala pravidelně. Nebylo čeho se bát, problémy vnějšího světa byly odděleny hradbou lesa. Venku možná zuřila válka a svět stál nad propastí, tady však byl klid. Ospalá stráž hleděla na hvězdy a nechala se unášet představami. Skřetí nože zahlédla v posledním okamžiku, kdy nezadržitelně mířily k jejímu krku. Ozvalo se jen krátké, přidušené zachroptění. Stačilo však, aby zničilo klid a vyburcovalo vesnici ze spánku. Cáry snů trhaly skřetí stíny, vražedné stroje naučené zabíjet. Rychle, spolehlivě, bez zbytečných fines. Temná noc se zbarvila do krvava, hvězdy zrudly. Rozespalí elfové se snažili pochopit, co se děje. Probudili se do hrůzného snu, strašlivé skutečnosti. První z nich se chopili zbraní, ale na koho útočit? Všude byla jen tma. Světlo. Je třeba zapálit ohně.

Stíny skřetů se míhaly vesnicí, nepoznané a smrtící. Nenechávaly za sebou umírající, jen mrtvé. Nikdo nenaříkal, nikdo nesténal. Měli jen malou chvíli, aby otevřeli ústa, ale zvuk z nichuž nevyšel. Elfové začali pokřikovat jeden na druhého. Snění a spánek už zmizel hluboko v lese. Vzňaly se první pochodně, rozhořely se ohně. Noc nyní zářila smrtí a rubínem. Skřetí stíny zmizely za hranicí světla, ztratily se stejně neslyšně jako přišly. Neutekly ale daleko. Za chvíli začal ozářenou vesnici zasypávat déšť otrávených šipek. Přilétaly odevšad, malé, nepostřehnutelné mušky. Obtížný hmyz, který kousne jen jednou. Elfové s pochodněmi se k zemi skáceli jako první. Po nich následovali všichni, kteří včas neutekli z blízkosti ohňů. Hrůza převzala vládu nad vesnicí. Elfové začali ječet, nesmyslně a nesrozumitelně. Chvíli poté se rozeběhli. Bylo jim jedno kam, utíkali pryč, daleko od toho děsu.

Skřetí stíny už na ně čekaly. Zbraně připravené, svaly napjaté. Byly jako neviditelná síť lapající elfí duše. Slyšely jejich křik, byl pro ně jako maják za temné noci. Nikdo jim neunikl, žádný elf nepřežil. Masakr ve Fingalonu začal.

„Zatraceně,“ zaklela Rúga, když konečně popadla dech. Podívala se napravo a nalevo, aby zjistila, kolik mužů z jejího oddílu přežilo. Sedm. Ty svině dostali už patnáct mých vojáků. Rúga si musela ulevit dalšími nadávkami. Jenže to ještě neskončilo. Teď jsou na chvíli v bezpečí, ale hraničáři i s elfounama se k nim brzy připlíží a celá tahle slavná výprava skončí. Je třeba se rozhodnout, jednat. Hned. Rúga mávla rukou a zbytek oddílu se kolem ní semkl.

„Máte půl minuty na to, abyste se vydýchali,“ začala, „pak zdrháme dál. Urgo, Ymbra, Sarr a Drum vlevo, Tuth, Smura, Filgú a já vpravo. Snažte se mít pořád za zády stromy, kličkujte, měňte směr a rytmus. Nesmíte vědět o dalším kroku ani vy sami, je to jasné?“

„Jasné, kapitánko,“ zamumlali vojáci. Zbývalo deset vteřin. Rúga každému z nich věnovala delší pohled. Nevěřili, že se z toho dostanou. Ani jeden z nich. Neměla jim to za zlé. Sama už viděla, jak se na ni smrt sápe.

„Teď!“

Všichni se jako jeden muž rozběhli. Speciální jednotka, cvičená v těch nejdrsnějších podmínkách. Nikdo nebyl lepší než oni. Alespoň si to vždycky mysleli. Uběhli sotva dvacet sáhů, když se vzduch rozechvěl známou melodií. Takto zpívá smrt, pomyslela si Rúga. Tětivy zadrnčely a vyslaly salvu šípů. Snad pět nebo šest proletělo Rúze těsně kolem hlavy. To přeci není možné, kolik těch bastardů je? Zrychlila už tak ďábelské tempo běhu. Ostatní z její skupiny za ní začali zaostávat. Znovu se ozvaly tětivy a svist letících šípů. Jen dva nebo tři proletěly kolem Rúgy. Začínala věřit, že to dokáže. Nohy ani zbytek těla už necítila, všechna únava a bolest zůstaly někde daleko. Jeden šíp se zabodl do stromu, kolem kterého právě probíhala. Už jsem téměř v bezpečí. Ani rychlonozí elfouni nedokážou běžet tak jako skřetí vojáci. Rúgu ovládla euforie. Vyhraje, nakonec přece vyhraje. Rychle otočila hlavu doleva, aby zjistila, jestli utekl i někdo další. Neviděla nikoho. Znovu se podívala před sebe a celé její zorné pole rychle vyplnil strom. Tupý náraz ji srazil k zemi. Ztratila vědomí. Ještě ani nestačila bezvládně rozhodit rukama, a už se do ní začaly zabodávat první šípy. Za chvíli vypadala jako jehelníček.

Zlato Thurgurasu má ďábelský lesk. Podmaní si každého.

„Kolik vesnic?“ zeptala se elfka s překrásnou tváří. Její výraz byl smutný, ale hlas zněl rozhodně.

„Sedm,“ odpověděla Sarja. „Všude to bylo stejné. Rychlý přepad v noci. Neměli nejmenší šanci.“

Elfka pokývala hlavou. Rozhlédla se kolem sebe. Hraničáři a její příbuzní pohřbívali mrtvé. Nebylo nikoho, komu by mohli pomoci. Útočníci odvedli svou práci dokonale.

„Přežil někdo?“ zeptala se a odtrhla oči od okolní zkázy.

„Ne,“ zavrtěla Sarja hlavou. „Jeden lovec z Dwinu ještě žil, když do jeho vesnice dorazili naši. Umíral na silnou otravu. Stačil nám jen říct, že to byli skřeti, nic víc.“

„Skřeti,“ zopakovala elfka a obličej se jí stáhl do grimasy odporu a pohrdání. Co tady ty zrůdy jenom pohledávaly? Proč přišli do elfích lesů? Naše spory jsou už dávno minulostí, naše území teď dělí stovky mil.

„Podle všeho se žádnému skřetovi nepodařilo utéct z Fingalonu. Dostali jsme je všechny. Skoro to vypadá, jako by to bylo sebevražedné komando, které mělo za úkol napáchat co nejvíc škod,“ řekla Sarja. Elfka pozorně poslouchala. Na celém tom útoku bylo něco velmi podivného. Skřeti neloupili, nedrancovali. Všechno bylo tak nesmyslné.

„Přicházejí zprávy z různých krajů, že i tam došlo k nepokojům a nevysvětlitelným útokům. Divoká zvířata, pronárody, barbarské kmeny, všichni jsou náhle lační krve. Jako by se nějaký podivný neklid šířil zemí,“ pokračovala Sarja. „Snad bude Matka vědět víc.“

Oči elfky hleděly do prázdna, zdálo se, že Sarju ani nevnímá. Pak se náhle vrátila do přítomnosti a zeptala se: „Našli jste něco u skřetů? Zprávu, mapu, cokoliv, co by nám pomohlo tohle všechno pochopit?“

„Jenom tohle,“ řekla Sarja a podala elfce velkou zlatou minci. V odpoledním slunci se třpytila a vábila ďábelským leskem.

Z tábora se ozýval ruch, směsice řeči, náhodných zvuků a praskání hořícího dřeva. Byl ovšem tišší než obvykle, uvědomila si Finin. Všichni tuší, že nás ti vrahové sledují a že nás dohánějí. Místo pro táboření vybrala Sarja a vybrala jej moc dobře. Bylo to takový ďolík v lese, přes dvacet sáhů široký, krytý ze všech stran mírným valem. Snad tu kdysi dávno stávalo nějaké hradisko, ale teď to byla jen terénní nerovnost uprostřed lesa. Ohně zářily do okolí jen málo, Sarja s Rukem a jedním z osadníků je zastínili ze stran, kde to nedokázal udělat val.

Dohromady bylo v táboře něco málo přes čtyřicet lidí. Kromě Finin, Sarji, Ruka a Hrúgara se jednalo spíše o méně zkušené lidi, kteří procházeli divočinou poprvé. Patřili k velké osadnické karavaně mířící na sever, k Tremjanu a dál do plání, až k úpatí Dujav. Před třemi dny se asi stovka z nich opozdila, čehož využila potulující se banda skřetů, goblinů a desperátů. Střet to byl velmi nerovný, kdo se nespasil útěkem, toho bandité bez milosti zabili. Finin a ostatní je našli před dvěma dny, bloudící a vystrašené k smrti. Od té doby s nimi utíkají a snaží se dohnat karavanu.

Od jednoho ohně se zvedla menší postava, došla k Finin a sedla si vedle ní. Byl to Hrúgar, trpasličí kněz a renegát.

„Jak na tom jsou?“ zeptala se Finin.

„Ne moc dobře. Každému zemřel nejmíň jeden z příbuzných. Dost často to byly děti,“ odpověděl Hrúgar.

„A vydrží to? Dokážou zítra ještě jít?“

„Hmmm, snad ano,“ řekl Hrúgar, „poprosil jsem Orphaga, aby jim dal alespoň klidný spánek. Někteří už usnuli.“

Finin se zaposlouchala do zvuků z okolí a opravdu uslyšela několik pravidelných oddechování. Hovor se vytrácel, jednotlivé hlasy umlkaly.

„Přijdou dnes v noci?“ řekl Hrúgar do rostoucího ticha.

Finin se rozhlédla do tmy. Všechno bylo v pořádku, les se choval tak, jak měl. Ale někde na pozadí, mimo dosah jejích smyslů, cítila přítomnost něčeho cizího. Mohlo to být cokoliv, ale Finin věděla, že to budou pronásledovatelé.

„Přijdou,“ pokývala hlavou. „Bude jim trvat nejméně půl noci, než se dostanou až k nám a ještě nějakou chvíli, než se rozhodnou, zda mají zaútočit. Ale nakonec to udělají. Zrovna začne svítat.“

Hrúgar se nejdříve podíval na Finin a pak projel očima temný les. On sám neviděl nic. Dřívější zkušenost mu však říkala, že se vyplatí Finin věřit. Zvedl se a šel říct o všem Sarje a Rukovi. Poté si ještě promluvil s Orphagem, obětoval mu a na jeho radu usnul. Zdálo se mu, že utíká lesem a pronásleduje ho tlupa goblinů. Chvílemi se zastavoval a křičel na ně obscénní nadávky. Jejich velitel po něm třikrát hodil kopí a ani jednou se netrefil. Ať se goblini snažili sebevíc, Hrúgar byl rychlejší. Pak najednou vběhl do tábora, kde spali osadníci, a začal křičet: „Útok! Útok!“

„Útóók,“ rozléhal se Fininin hlas táborem. Hrúgar byl v mžiku na nohou a uviděl, že je bandité skutečně našli a zaútočili. Na východě zrovna začínalo svítat.

Seděli v hostinci už několik hodin. Za tu dobu do sebe stihl Hrúgar nalít nejmíň deset korbelů piva a všechny argumenty o tom, že by si už neměl objednávat další, odmítal rozmáchlými gesty a říháním.

„Celý den byl mizerný, tak ať aspoň ten zbytek za něco stojí. Hospodo, ještě jeden škopek,“ zaburácel jeho hlas. Místní byli, zdálo se, na podobné situace zvyklí z dřívějška, a tak mu nevěnovali žádnou pozornost. Úslužný hostinský za chvíli přiběhl s dalším korbelem piva a postavil jej před holohlavého trpaslíka.

„Bude si společnost ještě něco přát?“ obrátil se k ostatním. Ti jen nepřítomně potřásli hlavou a nechali hostinského odejít.

Hrúgar si zhluboka napil a pak přišlo to nejhorší. „Mně se chce zpívat,“ prohlásil. Ruk, Sarja, a dokonce i Finin zbledli.

„Hrúgare, prosím, ne,“ snažil se ho zastavit Ruk, ale to už trpaslík neohrabaně lezl na stůl. Když se mu to po chvíli podařilo, shýbl se pro svůj korbel a spustil. Zvuk, který se místností rozlehl, lze jen stěží popsat. Snad ti, co slyšeli volání harpyje nebo skřeky mučených, si mohou trochu představit Hrúgarův zpěv. Ti, co si stihli zakrýt uši, na tom byli dobře. Někteří z ostatních náhle vystřízlivěli a snažili se co nejrychleji se dostat z hostince ven. Jiní upadli do kómatu. Tohle už jejich otupený mozek nedokázal zvládnout.

Místní byli otrlí lidé, ale Hrúgarův zpěv byl příliš i na ně.

„Myslím, že rozumím,“ odpověděl král. „Říká se o vás, že žijete s démony a že jste s nimi uzavřel celou řadu smluv. Jen mé dobré vychování nedovolí mé zvědavosti, abych se zeptal, zda je to pravda.“ Na tváři se mu objevil lišácký úsměv.

„Každý máme své démony, můj pane,“ oplatil mu úsměv stařec. „Já mám to štěstí, nebo tu smůlu, že žiji dost dlouho na to, abych jich potkal opravdu velké množství. Dokonce i tady ke mně někteří promlouvají.“

Král na něj pohlédl se směsicí podezíravosti a strachu. Jeho poradní místnost byla jednou z nejlépe magicky odstíněných v celém království a možná i na světě. Sem podle ujištění dvorních theurgů astrální svět neměl proniknout.

„O-ehm, opravdu tu s vámi jsou démoni?“ zeptal se král. Z věcí, kterým nerozuměl, měl vždycky strach.

„Ano, jsou tady,“ přitakal stařec. „I já jsem už v podstatě napůl démon, astrální svět je pro mne stejně domovem jako tento pozemský.“

„Ale, jak…? Jak jste dokázal…?“ řekl nervózně král. „…projít přes vaše ochrany?“ dokončil stařec. „Každá obrana má svá slabá místa, nikdy není absolutní. Stejně jako neexistuje absolutní zbraň. A navíc, vy jste mne sem přece sám pozval, ne? Co bych neudělal pro svého krále.“ Na starcově tváři se znovu usídlil vědoucí úsměv.

Král se snažil získat zpět své sebeovládání a důstojnost. Přítomnost tohoto starého muže, který podle všech dostupných informací měl žít přes dvě stě let, ho znervózňovala. Neměl rád cokoliv nepřirozeného a tento stařec byl zosobněním abnormality. Jenže věděl věci, které už neznal nikdo jiný. Byl živoucí kronikou, posledním, kdo pamatoval válku děda jeho praděda s Thurgurasem.

„Říkáte, že neexistuje absolutní zbraň?“ zeptal se král.

„Jistě,“ odpověděl stařec. „Vždycky se lze nějakým způsobem bránit. Proti čemukoliv.“

„I proti Thurgurasu?“

Starcovy oči se zablýskly. „Ano, i proti němu,“ odpověděl.

„Tak proč jste ho tenkrát spolu s mým předkem nezničili? Našli jste způsob, jak jej porazit. Vyhráli jste. Ale Thurguras prý žije dál. Znovu má prorůstat na povrch, aby se pokusil uchvátit naši zem.“

Starcova tvář byla náhle smutná. „Věřte mi, můj pane, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Zůstala nás jen hrstka, když Thurguras konečně padl. Přesto jsme nepolevili a provedli mnoho očistných a vymítacích obřadů, abychom vyhnali zlo z naší země. A to se nám také podařilo. Jenže je rozdíl mezi zapuzením a zničením zla. To první je v lidských silách, to druhé ne. Teď už moc dobře vím, že Thurguras nemůže být nikdy úplně zničen, nikdy nezmizí. Je součástí našeho světa, naší země. Stejně, jako se střídá léto se zimou, probouzí se a ustupuje Thurguras. Někdy je jeho působení malé, jindy vyústí v obrovskou válku, která zasáhne každého na tomto světě. Nikdy ale nezmizí, neztratí se. Bude tam v temnotě čekat na vhodný okamžik, na zavolání, na prosby. A vždy se najde někdo, kdo jej bude chtít využít ke svým cílům.“

„Znamená to tedy, že zprávy o návratu Thurgurasu jsou pravdivé?“ zeptal se král.

„Mohou a nemusí. Ale mé staré kosti mi říkají, že pro naši zem nastávají těžké časy,“ pokýval stařec hlavou a jeho ruce se začaly znovu třást.

Viděl jsem to setkání ve snu. Nevím, jestli jsem tenkrát skutečně podvědomě hledal své dávno ztracené přátele, nebo ke mně ten výjev přišel sám. Na kopci nad místem, kde kdysi stávala má rodná ves, se tenkrát po letech sešly čtyři osoby, které měly později stanout v bitvě u Thurgurasu a zvrátit misky vah – ať jedním, či druhým směrem.

„Dej – tu – dýku – pryč,“ sípala zastřeným, chraplavým hlasem dívka. „Dej – ji – z – mého – krku…“

„Ani náhodou,“ šeptal jí do ucha mužský hlas. Cítila jeho pot. „Ani mě nehne. Na mě si totiž nepřijdeš, děvenko. Prokouk jsem tvoje nanicovatý pasti. Pcha, pár provazů na stromech, něco jam… jak na králíka. Viděl jsem tisíckrát lepší.“

„Dej – tu dýku – pryč,“ zopakovala, „nebo – zemřeš…“

Zasmál se, nahlas a od srdce. Odpovídalo mu jen šumění listí v korunách stromů. Pak se les náhle rozestoupil.

Na mýtinu, na které stáli, začaly vystupovat postavy. Muži i ženy, odění do přírodních barev, jako by vystoupili přímo ze stromů. Mohl jich být tak tucet. V rukou drželi napnuté luky. „Hraničáři,“ zašeptal muž nevěřícně. „A já pořád, co jste zač.“

Povolil sevření a udělal krok dozadu. Dívka od něj okamžitě odskočila, otočila se a pohlédla mu do tváře. Byl mladý, černé vlasy mu padaly do obličeje. Na tváři měl podivnou jizvu, nebo spíš sérii jizev – drobné, rudé, pravidelně rozmístěné tečky.

„Ruku?“ vydechla překvapeně.

Nevěřícně se na ni zadíval. Když pokynula rukou, hraničáři sklonili své luky. Chvíli bylo ticho, rušené jen cvrlikáním lesního ptactva.

„Sarjo?“ zamumlal pak. „Vážně ty? Ty tady? Co ty tady… taková náhoda…“

„Houby náhoda!“ ozval se z houští pronikavý, hluboký hlas. Všichni se otočili po směru výkřiku. Křoviny se chvěly a praskaly, jako by jimi procházel medvěd. Z korun stromů nad jejich hlavami vzlétlo hejno ptáků. Pak na mýtinu vystoupil holohlavý trpaslík v haleně pobité kovovými cvoky. V patách mu kráčela vysoká, v kožené zbroji oděná žena.

„Houby náhoda,“ zopakoval udýchaně Hrúgar, když došel až ke dvěma překvapeným přátelům. „Prozřetelnost, snad. Nebo možná Osud. Já osobně samozřejmě tvrdím, že Veliký Orphag. V žádným případě ale ne náhoda.“

Nevím, jak to Hrúgar tenkrát zařídil, přesto jsem si jist, že to bylo jeho dílo. Chaos, který kolem sebe šířil, měl v sobě vždy jistý řád. Snad Orphag vyslyšel jeho modlitby, snad se stal zázrak. Tak či onak se toho dne Ruk, Sarja, Hrúgar a Finin sešli opět tam, kde to kdysi všechno začalo.

Vzpomínáte na začátek? Byl o smrti. Taky o Černých jezdcích. Kéž by přišli i tentokrát – vše by bylo tak jednoduché…

Tentokrát přišla jen smrt.

„Mor,“ vyprávěl Hrúgar. „Taky cholera. Tyfus. Od Ulmaru až po Sard. Jsou teď těžký časy…“

„Země trpí,“ přikývla vážně Sarja. „Tohle je jen jeden z mnoha příznaků. Já myslím, že se děje něco mnohem většího, horšího…“

Byla již tma, ozývalo se jen praskání ohně a vrzání cvrčků. Čtveřice seděla na mýtině sama – hraničáři je opustili, ztratili se v lese. Nebylo však pochyb o tom, že jsou stále nablízku.

„Co většího?“ nechápal Ruk. „Prostě jsou zlý časy, jak říká tady Hrúgar. Všecko souvisí se vším – přiletí kobylky, není úroda, nastane hlad a nemoci, množí se bestie, co se na mršinách přiživujou… je holt taková doba.“

„Konec světa, to to je,“ zabručel Hrúgar. Sarja a Ruk se na něj překvapeně podívali, jen Finin dál sledovala plameny. Zřejmě už byla zvyklá.

„Tak to je předpovězený,“ pokračoval Hrúgar. „Akorát dneska nechce nikdo moc poslouchat. Ale už dávno se psalo, že se zas probudí Zlo a že pak… no, znáte to,“ mávl rukou.

Ruk se rozesmál. „Tys byl vždycky legrační osoba, Hrúgare,“ prohlásil s úsměvem.

Sarja se nervózně rozhlédla. Cvrčci ztichli, uvědomila si.

Pak to všichni uslyšeli. Dlouhé, táhlé, strašlivé zavytí, při kterém tuhla krev v žilách. Takhle žádný vlk výt nemohl.

Finin se vzpřímila a tasila meč. Z lesa se začaly ozývat další zvuky – vytí a chrčení, vzdáleně podobné štěkotu. Praskaly větvičky, křoviny se vlnily. Když se pak ozval lidský výkřik, Sarja bolestně sykla.

„Jsou tu,“ ukázal Hrúgar zuby v šíleném úšklebku a tasil svoji sekerku. „Jako bych to neříkal. Konec světa!“

Vyrojili se z lesa jako hejno kobylek. Nedali se spočítat – ne že by jich snad bylo tolik, pohybovali se však rychle a ve stínu. Krvopsi. Zuřiví netvoři bez očí, psovité šelmy, jejichž zplihlá černá srst připomínala ze všeho nejvíc bodliny. Štěkali, chrčeli a vyli.

A kousali.

Ruk tasil dýku a couval. Nebyl zvyklý bojovat se zvířaty. Když ho porazily na zem těžké tlapy a do tváře mu zavál smrdutý dech, instinktivně bodl. Ucítil na tváři kapky teplé, lepkavé tekutiny.

Finin se oháněla mečem se smrtící přesností, chráníc rozzuřeného Hrúgara. Jeho bojový řev rozezníval celý les, přehlušil i šílené vytí krvopsů. Z houští létaly šípy, několik hraničářů vyběhlo na mýtinu s tasenými meči.

Sarje se jedna z bestií zakousla do paže. V tutéž chvíli od sebe Hrúgar mohutnou ranou odhodil tělo šelmy, které dopadlo na hořící ohniště. K obloze se vznesl roj jisker a plameny zhasly.

Vše zalila temnota, čerň plná vytí, štěkotu, křiku a smrti.

Sen se změnil v noční můru. Skutečně jsem tenkrát myslel, že nastal konec světa. Jak snadno ovlivnitelná bývá mysl ve snu… oproti tomu, co měly mé oči spatřit později, byla smečka krvopsů jako odpolední čajový dýchánek. Přesto jsem se vzbudil s výkřikem.

Sarja si utáhla zuby obvaz a pohlédla tázavě na Ruka. „Jsi si jistý, že ti nic není?“ zeptala se podezřívavě.

„Rozhodně,“ zasípal mladík, ale neznělo to příliš přesvědčivě. Jeho černá halena byla na boku nasáklá krví. Mnoho z ní bylo skutečně jeho.

„Tož krvopsi, bestie zatracený,“ hudroval Hrúgar. „Tak co, pořád mi nevěříte? Abyste věděli, krvopsi jsou první vlna. Předzvěst Zla, zlý doby. Opravdu zlý doby,“ zdůraznil s očima upřenýma na Ruka.

„Takže konec světa,“ opětoval mu mladík pronikavý pohled. „No dobře, i kdyby, co já s tím? Chceš říct, že máme zachraňovat svět? Co říkáš, Sarjo, vezmu si prak a pobijem pár skřetů?“

Poprvé od jejich shledání se dívka od srdce zasmála. Je vlastně docela hezká, uvědomil si Ruk. Rozcuchaná, špinavá, zakrvácená – ale hezká.

„Myslím,“ řekla, „že tohle je vážnější. Budeme potřebovat vybavení… přinejmenším na draka.“

Hrúgar se podíval z jednoho na druhého, pak zase zpátky. Mračil se, ale v očích mu tančil úsměv. Zachránit svět… nakonec proč ne? Předpovědi se naplňují. Cosi velmi vzácného se právě zrodilo ze společného utrpení, z krve nepřátel i krve vlastní. Kořeny dávno zapomenutých legend si hledaly svoji cestu do současnosti – jako by je přímo viděl růst. Stáli tady, před ním.

Hrdinové.

Finin dobrousila meč a vstala. „Kam půjdeme teď?“ zeptala se prostě.

Možná, že právě to byl pravý začátek příběhu? A možná, že ten příběh začal už kdysi dávno, někdy v době, kdy první hrdinný rytíř uťal hlavu prvnímu zlému drakovi? Kdo ví. Osobně si ani nejsem jist, zda už skončil. Možná, že právě teď se někde připravují k výjezdu další Černí jezdci, draci, krvopsi. Ano, asi ano. Vždy tu nějací jsou.

Kde by se jinak brali hrdinové?

Jasná záře Alonsa oslepila, vír záblesků a jisker ho omámil a zmátl. Na krátký okamžik si připadal lehký, téměř nehmotný, jak tak plul mořem světel... pak dopadl na studené kameny a zmocnila se ho nevolnost. Dopotácel se k polorozbořené stěně a opřel se o ni čelem. Příjemně to studilo.

„Alonso,“ zaslechl mistra Delaria, „citlivý mladík. Teleportaci snášel vždy špatně.“

„Zvykne si,“ odvětila věcně opodál stojící žena. Alonso poznal po hlase Annu, další vysoce postavenou čarodějku. Povzdechl si a napřímil se, překonávaje potřebu zvracet. Přidržel si větrem vzdouvané roucho a vykročil k dvojici čarodějů.

Rozvaliny byly temné a nevlídné. Jak mladík klopýtal po vyvrácených dlaždicích, všímal si podivných propletenců dávno zapomenutých symbolů a run vyrytých v kameni. Bylo šero, vlastně skoro tma – okolí osvětloval matně zářící krystal z Delariovy hole.

Magický portál za Alonsovými zády zazářil, a když se mladík otočil, spatřil z něj vycházet dívku. Ten pohled mu jako vždy vyrazil dech.

„Laela,“ komentoval opět mistr Delarius. „Elfka, z La’ Maerthu. Nadaná, chytrá, krásná – znáte přece ten typ.“

Anna se potutelně usmála, když viděla Alonsův upřený pohled. Laela odhodila z čela pramen světlých kadeří, urovnala si bílé šaty a vykročila k nim.

„Dámy a pane,“ řekl Delarius, „vítejte v ruinách Thurgurasu, jednoho z nejstrašnějších a nejnevkusnějších míst tohoto světa. Průzkum, který povedeme, má za úkol nalézt ložiska residuální magenergie. Pokud vám z toho nebude dvakrát dobře, nelekejte se – toto místo nepamatuje právě ty nejsvětlejší časy. Pane Alonso, jistě se rád budete držet slečny Laely. Dejme se do práce.“

Vítr kvílel mezi rozpadlými stěnami a omšelými sloupy z černých kvádrů. Dali se do práce.

„Co tě přivedlo na Akademii?“ osmělil se Alonso.

Elfka ho nevnímala, soustředěně přecházela z místa na místo, s prsty přitisknutými ke spánkům. Oči měla zavřené – mladík nechápal, jaktože už dávno do ničeho nevrazila.

„Chci říct,“ pokračoval, „vy elfové přece na lidské školy moc nedáte, ne?“

Ticho. Soustředěný výraz, prsty na spáncích.

„Taky jsem slyšel,“ řekl Alonso trochu nakvašeně, „že se berete moc vážně. Jenom protože jsi elfka, máš studijní úspěchy a jsi... no... nevypadáš nejhůř, tak to ještě neznamená, že –“

Zajíkl se, když klopýtl o kus roztříštěné sloupové hlavice. Dívka šla dál, ladně, bez zaváhání. Rozčílilo ho to.

„Neznamená to,“ dokončil, „že na mě budeš kašlat! Už asi půl hodiny se tu s tebou snažím konverzovat, rozumíš? Takže kdybys mi chvíli mohla věnovat pozornost!“

Zastavila se. Stála teď v mělké prohlubni, zády k němu – byla nehybná jako socha. Alonsa se zmocnil zvláštní pocit, podivné mrazení, které se objevilo v hlavě, rychle však směřovalo do žaludku.

„Hele,“ zakoktal zaraženě, „nechtěl jsem tě nijak urazit, ale...“ Pomalu se otočila. Oči měla stále zavřené, ruce však již spustila volně podél boků. Když se k němu postavila čelem, Alonso si všiml, že se slabě chvěje. I on sám se třásl, srdce se mu rozbušilo.

Otevřela oči. Byly celé černé.

Ten výkřik byl slabý a krátký, Delariovi však stačil k tomu, aby v něm vycítil strach. Podíval se na Annu. Oba čarodějové na sebe kývli a rozeběhli se za zvukem.

Když dorazili k oběma novicům, naskytl se jim zvláštní pohled. Laela stála uprostřed prohlubně, ruce měla křečovitě sevřené v pěst a celá se třásla. Alonso na ni vyděšeně zíral, díval se přímo do černých očních důlků. Po bílých šatech šplhaly dívce pokroucené pramínky čehosi černého a lesklého.

Delarius vykřikl zaklínadlo. Šero na chvíli rozptýlil jasný záblesk, Laelu jako by něco udeřilo a odhodilo ji to dozadu. V tutéž chvíli se ozval sytý Annin hlas, čarodějka napřáhla hůl a dívku obklopila aura mihotavého světla – místo aby tvrdě dopadla na kamenné dlaždice, jen se na ně pomalu snesla. Anna pohlédla vyčítavě na Delaria.

Ten si jí nevšímal. Nevšímal si ani Alonsa, dokonce ani Laely, která teď ležela v bezvědomí na zemi. Místo toho poklekl a upřeně zíral na místo, kde dívka ještě před chvílí stála.

Mezi popraskanými dlaždicemi tu bublala a stříkala zvláštní tekutina. Byla černá a na pohled mazlavá. Delarius do toho úkazu vpíjel oči.

„Neměl by ses tolik přibližovat“, varovala ho Anna, která mu nahlížela přes rameno. „Ať je to cokoli – nepokoušej to.“

„Co se to děje,“ zasípal Alonso. „Mistře? Co se stalo Laele? Co je to... co je to za věc?“

Delarius trhnul hlavou a vstal. Udělal pár kroků vzad, odstoupil od temné louže, která jako by se stále neznatelně rozšiřovala. „Nevím,“ řekl rázně, „ale mám v plánu to zjistit.“

Bylo ticho, i vítr jako by o něco zeslábl. Laela se náhle pohnula a zamrkala. Alonso s potěšením shledal, že oči už má zase normální – modré a krásné. „Je ti dobře, děvče?“ zeptala se Anna.

Elfka se opatrně postavila. Stále se třásla – teď už však pouze zimou. „Něco se mi stalo,“ řekla zastřeným hlasem. „Myslím, že se tu něco...“

Zadívala se na černou tekutinu, Anna k ní však přistoupila a odtáhla ji stranou. „Pokud chceš něco dělat,“ sykla přes rameno na Delaria, „udělej to rychle. Musíme je odsud oba rychle dostat, než se tu z toho pomátnou. To byl nápad, Delarie, brát studenty do Thurgurasu...“

„Škola života,“ pokrčil mistr rameny. „Alonso? Podej mi prosím něco, do čeho bych mohl tu věc nabrat. Nosíš s sebou přece pořád nějaké baňky a lahvičky, ne?“

„Ale pane,“ osmělil se mladík. „přece to nechcete brát s sebou... Paní Anna přece říkala, že bychom takové věci neměli pokoušet...“

„Paní Anna to tak nemyslela. My jsme čarodějové, Alonso. Kdybychom se báli věci pokoušet, skončili bychom jako opatrní zbabělci. Jako nějací... theurgové.“ Poslední slovo pronesl se zvláštním odporem.

Alonso už neřekl nic.

Rozvaliny Thurgurasu opustili za soumraku – Alonso, Laela, Anna, Delarius a flakónek zvláštní, vřící černé kapaliny. Tenhle den se, na rozdíl od těch, které měly následovat, nikdy do historie nezapsal – a to přesto, že tehdy to svým způsobem všechno začalo.

Elicia přiblížila ruce k baňce. Jak se její dlaně pomalu svíraly okolo skleněné nádoby, v místnosti jako by přibývalo stínů. Byl slyšet neznatelný monotónní hukot. Eliciina černá kočka si lhostejně lízala tlapku.

„Co cítíš?“ zašeptal nedočkavě Delarius.

„Trpělivost, kolego,“ odbyla ho bledá žena přísně. Její pohublá tvář byla strnulá, jen víčka zavřených očí se slabě chvěla.

„Co to dělá?“ zašeptal Alonso, který nahlížel spolu s Laelou čarodějce přes rameno. „Co je to za zaklínadlo?“

„Žádné zaklínadlo, mladý muži,“ řekla Elicia úsečně, aniž by se obtěžovala na učně pohlédnout. „Jen cit. Až budeš skutečným čarodějem, pochopíš...“

Její hlas přerušilo zasyčení – ten zvuk vydala kočka, která teď upřeně zírala na černou kapalinu. „Ožilo to,“ vyhrkla čarodějka změněným hlasem, „cítím život... a sílu a moc... a...“

Kapalina začala prudce vřít, z hrdla baňky vylétlo několik temných kapek. Jedna z nich přistála na zádech kočky – ta vyděšeně zavřískla a se zježenými chlupy seskočila ze stolu. Alonso bezděčně ucukl.

„...a už nic, co bych se nebála vyslovit,“ dokončila tiše mistryně.

Alonso se držel oběma rukama za hlavu a kýval se na židli sem a tam. Mistr Dorset ho zkoumavě pozoroval.

„Bylo to... šílené,“ zopakoval učeň slabým hlasem. „Měl jsem halucinace... jako by někdo vzal obsah mojí hlavy a vylil mi ho přímo před oči...“

Dorsetova už tak dost přísná tvář se ještě více zachmuřila. „Nemluv o svých vizích, hochu, buď tak hodný. Fantazírování přenechej theurgům, takovými bludy se tu nezabýváme. Radši mi řekni, co ti sféry opravdu daly.“

Mladík vzhlédl. „Myslím,“ řekl po dlouhé odmlce, „myslím, že snad...“

Nedokončil větu. Místo toho zvedl ruku před sebe, zkřivil prsty do podivného gesta a zašeptal formuli.

Oba muže oslnil prudký záblesk. Alonso vytřeštil oči na svoji dlaň, ze které teď stoupal pramínek kouře. Mezi prsty mu přebíhaly modré jiskřičky, syčely a zářily opalizujícím světlem.

„Získal jsi energii,“ pousmál se mistr. „To jediné ti sféry mohou dát. Nikdy od nich nechtěj víc.“

„Za chvíli to přijde,“ zašeptala Laela.

Alonso se jí podíval do tváře. Za měsíčního svitu vypadala zvláštně – chladné světlo jako by proměnilo tu jemnou, krásnou elfskou tvář v umělecké dílo, snad obraz nebo sochu. Přisedl blíž, zvedl ruku, jemně se dotkl jejích vlasů...

„Teď!“ vyhrkla radostně. „Cítíš to? Astrální půlnoc! Jako by se všechno znovu narodilo! No tak, Alonso, posloucháš mě? Není to... magické?!“

Povzdechl si a ruku položil zpět do klína. Podíval se na měsíc, který jako by teď skutečně zářil nějak podivně, jasněji.

„Ano,“ řekl zklamaně, „cítím to.“

Bylo to bezesporu velmi magické.

Knihovnou se rozléhalo hlasité chrápání, doprovázené šustěním papíru.

„Co to je?“ zeptala se udiveně Laela.

„Starý mistr Balthus,“ odvětil s nezájmem Alonso. „Vždycky tu po nocích studuje.“

V laboratoři byla tma. Když Alonso vcházel, držel před sebou svícen jako nějaký posvátný symbol, který by ho měl uchránit před strachem a nejistotou. Nezabíralo to.

„Pane?“ osmělil se, když spatřil Delaria, jak se nad čímsi sklání u stolu. „Pane, my... s Laelou, na něco jsme přišli. Týká se to té věci, kterou jsme našli v Thurgurasu.“

„Ano?“ odvětil Delarius ledabyle, aniž by se otočil. „Mluv.“

„Myslíme si, pane, že ta tekutina – tedy, že to je Thurguras sám. Našel jsem spisy, které hovoří o tom, že se jeho životní esence vsákla do země poté, co byl přemožen. Není tedy možné – no – že je to ona? Bojíme se, že by se mohlo něco zlého stát...“

„Vážně? Něco zlého by se mohlo stát?“ zeptal se Delarius a pomalu se otočil. Když učeň spatřil jeho tvář, svícen mu téměř vypadl z ruky.

Mistrovy oči byly černé, roucho měl špinavé a vlasy rozcuchané. V ruce křečovitě svíral svoji zdobenou hůl. „Myslím, že ano,“ řekl ponuře, „myslím, že máš pravdu, Alonso, nebezpečnou pravdu. Vlastně bych řekl, že by se mohlo něco zlého stát přímo tobě.“

Když zaútočil, byl mladík příliš zkoprnělý, než aby se bránil. Delarius ho udeřil špicí hole do žeber, provedl překvapivě rychlou otočku a další mohutnou ranou zvrátil Alonsovu hlavu na stranu. Mladík se pokusil couvnout, čarodějova hůl mu však podrazila nohy. Zřítil se k zemi.

„Když si zahráváš s věcmi, které tě přesahují, vždycky se něco zlého stane,“ křičel Delarius, zatímco se napřahoval k dalšímu úderu.

Alonso se snažil seslat ochranné zaklínadlo, ruce se mu však třásly. Rozšířenýma očima sledoval krystal v Delariově holi, který modře žhnul.

„Tohle je lekce speciálně pro tebe, hochu,“ ozýval se hlas za oslepujícím světlem. „Energetická magie, kapitola čtvrtá, hůl a blesky. Myslím, že si to budeš pamatovat...“

Opalizující proud energie, který vytryskl z hole, zvedl mladíkovo tělo do vzduchu. Po dřevěných rytinách přebíhaly jiskry, mistrova ruka svírající hůl se třásla – stejně jako tělo bezmocného učně. Trvalo to jen pár okamžiků.

Přesto to stačilo k tomu, aby z Alonsova těla vyprchal život.

Za zavřenými víčky, hluboko uvnitř hlavy, ho Delarius vyhledal. Cítil studený vzduch, který havranovi čechral perutě – a byly to teď i jeho perutě. Viděl jeho očima, sledoval, jak se zdi a okna univerzity jen míhají před zrakem plachtícího ptáka. Zpozoroval světlo a zamířil k němu – když spatřil, že jsou okenice otevřené, neubránil se radosti.

Laela polekaně vzhlédla od knihy. Za oknem slyšela zakrákat havrana.

Laela horečnatě listovala zažloutlými stránkami kroniky. Přímo cítila, jak s každým zašustěním papíru ztrácí další střípky drahocenného času. Jako by ho už tak neměla dost málo...

Pak to našla. Zatajila dech, její pohled létal po starých literách. Bezejmenné Proroctví... až podruhé zem na světlo vyvrhne Temnotu, až zachvěje se země křikem a utrpením...

Už se to děje, uvědomila si. Věděla jsem to. Děje se to právě teď a tady...

...a tma rozlije se jako zhoubná řeka, která pohltí vše živé a měnit to bude k obrazu svému – neboť jest to pramen Moci, Prvního Zla, Thor Gureas...

Za otevřeným oknem už poněkolikáté zakrákal havran. Nevšímala si toho.

...pak vše staré a moudré bude sraženo na kolena a žádná ze sil rozbitého Světa nedokáže vzdorovat. Tehdy nevzhlížejte k mocným, neboť jejich moc jim zalepí oči a splyne s Jeho mocí...

Zvedl se vítr, okenice se prudce rozlétly. Chladným vzduchem se nesly další skřeky.

...avšak vzejde Nové, a z bolesti světa se zrodí hrdinové, jejichž dětská bezmoc jim vdechne sílu...

Další prudký poryv větru vytrhl Laele knihu z rukou. Stojan se svící se převrhl, halda pergamenů na podlaze vzplála jasným plamenem. Laela natáhla ruce po knize, jejíž listy se divoce zmítaly ve vichřici, vítr ji však odhodil ke zdi. Bezmocně sledovala, jak stránky černají a praskají v žáru ohně.

Havran ještě několikrát zakroužil ve vzduchu, aby se přesvědčil, že je dílo dokonáno. Pak zamával křídly a nechal se pohltit nocí.

Anna vstala tak prudce, až převrhla židli.

„Cítil jste to?!“ obrátila se na Balthuse, který podřimoval v mohutném křesle. Ve sněmovní síni už tento večer zbyli jenom sami dva.

„No tak, ctihodný pane, probuďte se přece! Je všude kolem – ozvěna energetické magie! A je v tom i něco víc, něco... mistře, někdo nám tu tropí pořádnou neplechu! Musíme zasáhnout!“

„Ano, Anno, cítím to,“ řekl stařec rozechvěle, aniž by otevřel oči. „Už dlouho to cítím. Máte pravdu, musíme něco dělat.“

Anna už stála s holí v ruce, připravena se vyřítit z místnosti. Něco v čarodějově hlase ji však přimělo se zarazit a poslouchat.

„Povím vám, co uděláme, milá slečno Anno. Zabarikádujte všechny dveře, magií i nábytkem. Vztyčte ochranný val, skryjte nás před zrakem světa. To, co přichází, už nedokážeme zastavit. Zhasněte lucerny a schovejte se v koutě. Já... potřebuji si jen vybavit něco, co už jsem dávno zapomněl...“

„Co?“ vyhrkla Anna. „Co by to mělo být?“

„Modlitba,“ zašeptal stařec.

Když rozrazil dveře, Dorset už ho čekal. Starý čaroděj pomalu vstal a upřel na nezvaného hosta přísný pohled. Neměl strach – což byla chyba.

„Delarie?“

Ne, to už nebyl Delarius. Přicházející postava v čarodějnickém rouchu byla rozcuchaná a hrozivá, její oči byly černé a roucho pokrývala temná pavučina olejovité substance. Dorset ucítil v hlavě bolest, která ho téměř ochromila. Zkusil vzdorovat. Zaostřil svoji mysl, přitiskl kostnaté prsty ke spánkům a vyslal proti neznámé síle mentální úder. Bylo to, jako by hodil kamenem proti příbojové vlně.

Delarius se nezastavil, ani nezpomalil – kráčel vpřed a za ním šla Temnota a krystal v jeho holi matně žhnul. Dorset slyšel v hlavě ponurý šepot, jeho rty se rozechvěly – byl nucen opakovat ta neznámá slova, jeho myšlenky se zmítaly v agónii. Zamířil hloub, hledal to, co zbylo z jeho vůle.

Nenašel to.

Místností se rozlehl výkřik starého mistra a pak všechna světla zhasla.

Otevřela oči a vydechla. Podívala se na své ruce – přebíhaly po nich matné, modré jiskřičky. Po celém těle cítila mravenčení, jak se v ní usazovala právě načerpaná magenergie. Ruce se jí chvěly, žaludek se svíral přívalem magického napětí.

Vlastně ne. Bylo to strachem. Hlavně zhluboka dýchat.

Natáhla se pro svoji hůl, nejistě ji sevřela v dlani a opřela se o ni, když vstávala – jako nějaká stařena. Ve většině příběhů a kronik nebyly tyhle okamžiky vůbec zmiňovány. Chvíle před bitvou, před střetem s hlavním padouchem, předtím, než se hrdina konečně rozhoupe a vyrazí na draka.

„Hrdina“, odfrkla si Laela a setřela pot z čela. Připadala si opravdu uboze, jak tam tak stála uprostřed roztříštěných zkumavek, v šeru podzemní laboratoře – jen několik kroků od Alonsova mrtvého těla. Uběhlo pouhých pár okamžiků od chvíle, kdy ho objevila. Kdy se rozhodla, že ho musí pomstít.

Pouhých pár okamžiků – a přesto stačily k tomu, aby se jí zmocnily pochybnosti. Vždyť byla jen obyčejná studentka, a chtěla se utkat s mistrem, s vlastním učitelem. Jakou tak může mít pravděpodobnost úspěchu?

„No,“ řekla nahlas, „tahle zkouška bude stát za to.“

Pak otevřela magický portál a vykročila.

Když se ocitla na místě, byla nucena si rukama zakrýt tvář.

Okolo zuřila vichřice, vzduchem létala kamenná tříšť a zrnka písku. Ten vítr vyl, ba přímo křičel, Thurgurasem se nesl zuřivý ryk a hromobití. Opřela se zády o polorozbořený kamenný portál a vykřikla zaklínadlo, aby se alespoň zčásti uchránila před větrem.

To neměla dělat. Všiml si jí.

Stál tam – na hromadě sutin, které snad kdysi byly schody. Potrhané roucho mu vlálo ve větru, když se otočil a podíval se na ni. Byl to černý, prázdný pohled. Usmál se.

„Ty,“ zazněl sebejistý, hromový hlas, který přehlušil i vítr. „Přišla ses… podívat? Poučit?“

Laela jen naprázdno polkla.

„Přišla ses přesvědčit,“ pokračoval Delarius, zatímco slézal ze schodů, „že už se to děje? Nuže, vidíš – Thurguras se probudil. Já jsem ho probudil.“

„Ne,“ řekla tiše. „Ještě se to dá zvrátit.“

Jeho úsměv se rozšířil. Nebýt černých očí a rozcuchaných vlasů, nevypadal by možná ani tolik šíleně. „Takže jsi to stačila přečíst,“ prohlásil. „Proroctví. To bezejmenné, anonymní Proroctví, vyprávějící o ztracených dětech – hrdinech. Těch, jež stanou v čele nového světa, postaví se Thurgurasu a, jak to u hrdinských fracků bývá, zvítězí. Četla jsi to a uvěřila jsi tomu.“

Prudce trhnul hlavou a ze špice jeho hole vylétl blesk – minul Laelu jen o několik coulů. „Vedle,“ odsekla s klidem, který ji samotnou překvapil.

„Pravděpodobnost, že minu,“ ušklíbl se Delarius, „byla menší než šance, že blesk zasáhne ptáka v letu, a to za jasného počasí. Mířil jsem vedle. Chci ti totiž ještě něco říct.“

„Vy máte vždycky co říct, pane,“ usmála se elfka. Stála zpříma a hrdě – až příliš hrdě na někoho, kdo je tak blízko smrti.

„Ano. Chci mluvit o Proroctvích – o jejich předvídatelnosti. Víš, některé věci se v nich vždy opakují. Černí jezdci, například. Vždycky jsou tu nějací Černí jezdci. A nakonec, proč ne? Myslím, má drahá, že Černí jezdci právě vyjeli.“

Vystřelil další blesk. Tentokrát byla připravena – vykřikla zaklínadlo a výboj se odrazil od neviditelné clony dobré dva kroky před ní.

„Zbytečně plýtváš energií,“ ucedil Delarius, „opět jsem mířil vedle.“

„Mluvil jste o Černých jezdcích,“ upozornila ho.

„Ano. Řekl jsem, že Černí jezdci vyjeli. Míří do vesnice, která během několika málo okamžiků lehne popelem. Víš, o které mluvím – v tomhle bylo Proroctví až nezvykle konkrétní. Je jen málo podobných míst. Už chápeš ten vzorec? Žádná vesnice, žádné děti. Žádné děti…“

Nenechala ho dokončit. Za hlasitého zaklínání proti němu namířila svoji hůl a starého čaroděje oslepil kužel bílého světla. Vítr zesílil, země se zatřásla. Pak Laelu sevřela mrazivá bolest a podlomila se jí kolena.

„Nepřerušuj – mě – když – mluvím!“ zahřměl Delariův hlas. „Chápu tvoje zoufalství, ale nepokoušej moji trpělivost! Už to nezastavíš, rozumíš? A ty děti, tuhle tvoji slavnou poslední záchranu, velké Proroctví – to všechno za chvíli spálí banda obyčejných najatých hrdlořezů. Ne všechny Černé jezdce je třeba povolávat z pekelných hlubin. Některým stačí zaplatit!“

Uvědomila si, že jeho roucho, ruce i tvář jsou teď téměř černé. Byl celý pokrytý temnou, mazlavou tekutinou, která se valila ze spár v zemi. Už tu nebyla jen hlína a kamení, cosi tu žilo. Bylo to všude kolem – nejvíc ale v Delariových prázdných černých očích, kterýma se na ni díval. Svíjelo se to a syčelo. Proklínalo ji to.

„Zažilas to…“ zašeptal. „Tenkrát, když jsme Ho poprvé našli. Přímo tady v troskách Thurgurasu jsi to na chvíli poznala. Víš, jaké to je. Proč tedy pořád vzdoruješ?“

Bolest trochu povolila, dovolil Laele se postavit. Už věděla, co musí udělat – v duchu odříkávala další zaklínadlo.

„Protože, pane, už to nechci zažít znovu,“ odvětila třesoucím se hlasem a pozvedla svoji hůl. Za jejími zády se otevřel magický portál.

Zachmuřil se. Opodál se dva sloupy sesypaly k zemi, pohlceny vlnami černé kapaliny. „Nemáš šanci,“ řekl a ten hlas už vůbec nebyl jeho. „Nestihneš je zachránit. Povídám, jako by blesk zasáhl ptáka v letu – větší pravděpodobnost to není!“

Svá poslední slova doprovodil sérií kulových blesků – Laelin magický štít se pod jejich nárazy zachvěl a zmizel.

„To stojí za pokus,“ zašeptala a vkročila do portálu. Pronásledoval ji burácející řev větru, který se mísil s Delariovým hysterickým smíchem.

Vesnice hořela. Mezi domy pobíhali zmatení, zoufalí a vyděšení vesničané, odevšad se ozýval lidský křik a ržání koní. Už jsou tady, uvědomila si Laela, když vystoupila z portálu. Skrčila se za kamennou zídku a sledovala z úkrytu ten zmatek a beznaděj. Pak je spatřila – Černé jezdce. Projížděli mezi bezmocnými lidmi, pálili a zabíjeli.

Její uši však náhle cosi zachytily a srdce jí poskočilo. Kdosi křičel – tenhle křik však byl zuřivý, bojovný a odvážný. A dětský.

Ruk uvolnil šňůrku praku, a pak znovu a znovu. Sledoval, jak kameny zasypávají Černého jezdce, jak se jeho kůň vzpíná a shazuje ho do bláta. Slyšel, jak přátelé za jeho zády zuřivě křičí, a uvědomil si, že sám řve zrovna tak.

Slunce náhle zastínil černý mrak a k zemi sjel za ohlušujícího dunění blesk. Jeden z jezdců se i s koněm vzňal a zaplál oslepujícím modrým plamenem. Zbylí jezdci se dali na útěk, demoralizovaní a vystrašení. Ruk, překvapený vlastní odvahou, fascinovaně sledoval živou pochodeň, jak se vzpíná v agónii uprostřed vesnice. Ke svému překvapení si všiml, že všichni nejsou smyslů zbavení, v zajetí strachu a zoufalství. U chalupy, co patřila otci Sarji, stála krásná dívka, mnohem hezčí než cokoliv, co kdy Ruk viděl. Její rysy byly klidné, takřka nezúčastěné, jako by neslyšela všechen ten nářek a neviděla mrtvé, zmrzačené a umírající. Kapka potu donutila Ruka mrknout, a když znovu otevřel oči, dívka byla pryč a zmizel i temný mrak nad vesnicí.

Laela seděla opřená o strom a vyčerpaně oddechovala. Ještě nikdy v životě nebyla tak unavená. Blesk ji stál poslední zbytky síly, nedokázala se už ani magicky přemístit – na kraj lesa musela skrz bitevní vřavu doklopýtat sama.

Obloha byla jasná, v dálce však hřmělo – schylovalo se k náhlé letní bouřce. Mladá elfka sledovala trojici dětí na protějším svahu. Skláněly se nad něčím tmavým, co leželo na zemi. Když se zahleděla pozorněji, zjistila, že se jedná o jednoho z nájezdníků. Oni ho chtějí zachránit, došlo jí. Znají slitování. Nebylo to příliš logické ani pravděpodobné – asi se spíš dalo čekat, že chtějí pouze okrást mrtvolu. Přesto tomu věřila. Co víc, byla o tom přesvědčena.

Ozval se další hrom a blesk, který sjel vzápětí z jasné oblohy, zasáhl ptáka v letu.

Noční ulice byly temné a tiché. Slyšel jen chřestění šperháků v zámku, vlastní dech a horečnatý hlas uvnitř hlavy.

Nesmíš to zkazit. Nesmíš. Když to zkazíš, budeš muset začít od začátku. Tak se snaž, zatraceně, snaž se!

Ruce se mu potily a trochu třásly. Každá rutina se v okamžiku ohrožení změní v obtížný úkol, to znal – netušil ale, že s ním dokáže nervozita tak silně zamávat. Dělej, nemáme na to celý den. Nemáme ani celý okamžik, pokud tě to zajímá…

Zpoza rohu se náhle ozvaly těžké kroky a chřestění kovu – zřejmě zbroje. Ruk se přestal zabývat zámkem a prudce se napřímil. Matné světlo louče z vedlejší uličky kdosi zastínil…

V tu chvíli, zrovna když se chystal se schovat, se dveře prudce otevřely. Okované dřevo ho udeřilo do boku a porazilo ho na zem. „A máme tě, syčáku zlodějská!“ ozval se vítězoslavný výkřik. Ruk se, stále v šoku z bolesti a leknutí, převalil na záda. Přímo nad ním se tyčila postava mohutného ozbrojence. Koutkem oka zahlédl další dva vybíhat z přilehlé uličky.

Když se ho strážný pokusil chytit, instinktivně mu proklouzl pod paží – narazil však přímo do hrudního pancíře dalšího pochopa, který ho pevně sevřel kolem pasu. „Heleďte ho, usmrkance,“ zahromoval ten, co ho prve udeřil dveřmi. „Vždyť je to děcko! Kolik mu může bejt, osum? Deset?“

Jedenáct, tupče.

„Podívejte, jak zle kouká. Tohle tě odnaučí krást, fakane…“

Zvrátil hlavu dozadu, ráně se však již vyhnout nestačil. Kovovými cvočky pošitá rukavice zanechala na tváři palčivou bolest a v ústech pachuť krve.

Strážný se jízlivě zasmál. Když se napřáhl k dalšímu úderu, odhalil v zuřivé grimase křivé zuby. Ten výraz mu měl zůstat ve tváři navždy.

Ruk si nestačil všimnout střely, neslyšel zadrnčení tětivy. Viděl pouze, jak se jeho mučitel prohnul v zádech, zaslechl, jak mu stisknutými zuby prošlo slabé heknutí – a pak už jen sledoval, jak se muž zřítil k zemi. Když jeho tělo dopadlo na dlažbu, způsobila řinčící zbroj malé hromobití.

Události se daly do pohybu rychlostí, kterou už Ruk nestačil sledovat. Oba zbývající strážní naráz vykřikli – jeden na poplach, druhý bolestí. Cítil, jak sevření kolem pasu povolilo, a okamžitě se vysmekl zpod teď už bezvládné paže. Poslední ozbrojenec tasil zbraň a pokusil se ho zadržet, kdosi se mu však postavil do cesty.

Ruk si nestačil neznámého pořádně prohlédnout, viděl jen tmavý, potrhaný plášť – a tenkou, blyštivou čepel. Nezdálo se, že by mezi černopláštníkem a strážným došlo k souboji – tenké ostří se jen několikrát mihlo vzduchem a bylo po všem.

Nedaleko zaduněly kroky přivolané hlídky. Postava v černém odskočila od krvácejícího pochopa a obrátila se přímo k chlapci. Než stačil Ruk cokoli udělat, neznámý se k němu sklonil a popadl ho silnou, šlachovitou paží kolem pasu. Rukovy nohy se proti jeho vůli zvedly ze země a svět kolem se proměnil v rozmazanou, adrenalinem zamlženou šmouhu.

Běželi. Cítil stisk paže na břiše a prudké otřesy, viděl ubíhající stěny domů, rozkmitaná světla luceren. Před očima se mu míhaly výjevy: vývěsní tabule hostince, kamenný oblouk mostu, hromada hadrů ve škarpě, snad spící žebrák. Žaludek se mu rozhoupal, jak se náhle prudce vznesli do vzduchu a na okamžik stoupali (či snad šplhali?) podél kamenné zdi. Když pak pod sebou spatřil hlubokou propast a hučící peřeje, pokusily se o něj mdloby. Jižní hradby, uvědomil si. Stojíme na jižních hradbách. Pod námi je jen útes, stovky sáhů prázdného prostoru a divoká voda.

„Stůj!“ vykřikl hrubý hlas kdesi pod nimi. „Už ani krok, jasný! Nemáš kam utýct!“

Ruk pohlédl přes rameno a uviděl pod hradbami stát pětici vojáků. Všichni drželi nabité kuše a pečlivě mířili. „Je o tebe velký zájem, chlapče,“ uslyšel sametový hlas svého únosce.

Ozvalo se zadrnčení pěti tětiv. Chvíle se natáhla do nekonečna. Když na ten okamžik později vzpomínal, zjistil, že si pamatuje jen dvě věci, dva poslední výjevy: blížící se salvu šipek, prokrajujících vzduch jako máslo v té zvláštní, zpomalené realitě vzpomínek. A hukot zpěněných peřejí, do kterých se vzápětí zřítil.

Hlasy. Jeden hluboký, chraplavý.

„Byla to blbost. Bláznovství. K ničemu nám nebude. Tohles nedomyslel, Vito, povídám, vůbec jsi nepřemejšlel.“

Další ženský, trochu hrubý, ale celkem příjemný.

„Podívejte, má něco s obličejem. Takový jako… rudý tečky tam má.“

„To gardisti. Bili ho.“ – tenhle hlas už znal. Byl mužský a sametový.

„To je pro ně typický, mlátit děti. Dostávají mizernej žold, nespí a potí se v těžký zbroji – jsou pak na vrcholu blaha, když si můžou všechny svý mindráky vybít na děcku. Koukněte na něj, chudák kluk, oběť zákonem posvěcenýho násilí…“ To mluvil další hlas, rychlý a horečnatý – až bylo s podivem, že jeho původce stíhá při mluvení dýchat.

Teprve teď se začal Ruk opravdu probouzet. Čísi ruka mu pohladila bolavou tvář. Cítil něčí pot, a nebyla to nepříjemná vůně. Pak mu cosi chladného přejelo po čele, zastudilo to.

„Nehraj si, Taljo, ještě mu něco provedeš,“ řekl káravě sametový hlas.

„Blbost to byla. Bláznivina,“ hudroval stále bas. „Ten kluk nás napráská, jen co ho chytne další hlídka…“

Pak se ozval hlas, který dosud neslyšel. Byl zvláštní – klidný, vyrovnaný, dokonalý. Strašidelný. „Ten nás neudá,“ řekl tak prostě, jako by to byla ta nejočividnější skutečnost. „Tenhle ne. Že ne, chlapče?“

Otevřel oči, překvapen tím přímým oslovením – a vykřikl leknutím. Přímo nad ním se skláněla mladá světlovlasá žena, která snad mohla být docela hezká, nebýt ošklivé jizvy na tváři. Jednou rukou mu přejížděla po obličeji, zatímco v druhé držela dýku, kterou šermovala sotva několik palců nad jeho čelem. „Dobrý ráno, tečkovanej kluku,“ usmála se na něj a jizva se jí nepěkněě nakrabatila.

Vyděšeně zahrabal nohama, aby se dostal z dosahu dýky. Zjizvená žena jen pohodila hlavou a vstala, ladně jako kočka. Za ní, na pozadí temného nočního nebe, rozeznával Ruk siluety dalších lidí.

Byl tu ramenatý, podsaditý muž s obrovským knírem, zřejmě majitel chraplavého basu. Místo ruky měl kovovou kouli zakončenou podivně zakrouceným hákem, na zápěstí pak několik dalších nástavců, které se zřejmě daly za hák kdykoli vyměnit.

Vedle kníráče stál drobný mužík, asi půlčík. Na hlavě měl ozdobný klobouček s pérem a u opasku mu visela nezvykle malá kuše. Šklebil se a neustále si pohrával s četnými prsteny na rukou.

Ruk se postavil a udělal několik dalších kroků vzad. Kolem uší mu skučel studený vítr – uvědomil si, že se nachází ve velké výšce, pravděpodobně na ploché kamenné střeše nějaké věže. Dlážděný čtverec kolem něj lemovalo nízké cimbuří, ze kterého trčely do všech stran chrliče. Prostranství osvětlovala jediná louč, zaražená do spáry mezi kameny.

„No tak neboj, my tě neukousnem,“ usmála se žena a vyhodila dýku vysoko do vzduchu. „Jsi tu vítanej. Važ si toho a chovej se jako doma,“ dokončila a chytila ji druhou rukou, aniž z něj byť jen na okamžik spustila oči.

„Zachránil jsem ti život,“ přidal se krátkovlasý, hubený muž, který se až teď vynořil ze stínu za jejími zády. Potrhaný černý plášť mu vlál ve větru. „Přece bych to nedělal, kdybych ti chtěl ublížit.“

„My…“ odvážil se Ruk, „pamatuju si, že jsme padali… jak jsme to přežili?“

„Starý trik,“ usmál se černopláštník. „Znám jich spoustu. Totiž tohle,“ rozpřáhl ruce a ukázal na střechy spícího města, které se rozkládaly hluboko pod nimi, „je moje město. Naše město.“

„A ty seš náš problém, kluku,“ zachroptěl muž s hákem na ruce. „Hlavně tady Vitův problém. Jo, Vito, tuhle ten, co tě sem přitáh. Víme o tobě už nějakej čásek, kluku. Sledujeme tě. Seš šikovnej, to jo. Ale na některý věci je potřeba bejt víc než šikovnej.“

„Ty seš mudrc, Horatzi,“ ušklíbl se půlčík.

„Horatz má pravdu,“ ozval se náhle onen dokonalý, vyrovnaný hlas. Všichni přítomní zmlkli a naráz se otočili. Z jednoho z chrličů jako by vystoupila štíhlá postava. Neznámý pomalu, ležérně kráčel po okraji cimbuří.

„Musíš být víc než šikovný, Ruku,“ pokračoval. „Víc než chytrý. Víc než rychlý. Musíš zapomenout na všechna pravidla, na to, co lidé říkají, že je možné a nemožné, správné a nesprávné. Zapomeň na intelektuálské tlachání čarodějů, metafyzické bláboly theurgů, tupohlavé vychloubání bojovníků. Myslí si, že když poznají zákony – moci, morálky, universa – že tehdy vědí vše.“

Muž se zasmál a seskočil z cimbuří do světla louče. Byl to elf, vysoký, oblečený do černého přiléhavého úboru, zdobeného decentními stříbrnými přezkami. Tvář měl krásnou a bledou, vlasy bílé. Tajemně se usmíval.

„Mýlí se,“ dokončil větu. „Protože my dokážeme víc – dokážeme ty jejich zákony porušit. Také se to naučíš.“

„Já ale…“ opáčil Ruk nejistě.

„To nebyla otázka,“ přerušil ho elf klidně, přistoupil k němu blíž a rychlým pohybem mu stiskl ruku. „Jsme rodina. A Vito se tě dnes rozhodl přijmout do rodiny. Je to jeho rozhodnutí a my je budeme respektovat. Ty už o tom nerozhoduješ. Odteď jsi jedním z nás.“

Bylo to jako rituál. Elf odstoupil a zmizel zpět ve stínu, aby ho vystřídal půlčík. Také stiskl Rukovi ruku a ušklíbl se. „Já jsem Otto. Toho s těmi zákony si nevšímej, samozřejmě nebudeme porušovat zákony všehomíra, že jo. Prostě potřeboval nějakou pointu. Ale myšlenka je to pěkná,“ usmál se. „Vítej do rodiny.“

„Jo, vítej,“ zabručel kníráč Horatz a ani se mu nepodíval do očí. Rukou si s ním však potřásl – tou zdravou, samozřejmě.

Dívka mu ruku nepodala, místo toho ho políbila na čelo. „Bude to jízda,“ usmála se na něj. „Už teď se těš. Ty uvidíš věci… Vítej, tečkovanej kluku.“

„Vítej do rodiny,“ řekl Vito tiše. „Možná se ti to teď nelíbí, ale ty sem patříš. Poznám to.“

Nad četnými věžemi města svítalo, kdesi v dálce bily zvony. Bylo na čase, aby se Rukova nová rodina uložila ke spánku.

Ruk funěl a prskal, přeručkovat po dlouhé prádelní šňůře mu dávalo zabrat víc, než by byl býval čekal. Ze začátku se snažil nedívat se dolů, na ulici, která se rozprostírala kdesi hluboko pod ním, jakmile se mu však o tvář otřely první mokré spodky, ještě rád sklonil hlavu.

Zastavil a pohlédl před sebe. Ještě tak sedm sáhů, ne víc, a bude moci seskočit na protější balkón. Útrpně si povzdechl – a pak polekaně strnul, když mu čísi ruka utřela z čela pot.

„No tak, borče, seš skoro v půlce,“ zašeptal odkudsi shora dívčí hlas. Mladík vzhlédl a s úžasem zjistil, že Talja nesoustředěně stojí na laně, z něhož on s takovou námahou visí.

„Hlavně mi nezkoušej zatleskat,“ usmála se.

Ruk se marně snažil nahmatat prsty ve zdi sebemenší prasklinu. Nehty už měl dávno polámané, ruka, kterou se držel, se mu pomalu začínala odkrvovat. Zacloumal jím poryv větru a noha mu sklouzla po hladké stěně.

„Nejde to!“ zakřičel na Vita, který klečel na blízkém chrliči. „Není se tu čeho chytit!“

„Ano, to se stává,“ pokrčil zloděj rameny s pohledem upřeným na drobné figurky, spěchající po dlážděné ulici o dvacet sáhů níž. „Asi se budeš muset vrátit.“

Za Vitovými zády slabě zavrzala parketa. Povzdechl si.

„Vrať se na začátek chodby a znovu!“ křikl na Ruka. „Dupeš jako slon.“

„Ale tišeji to nejde!“ bránil se mladík. „Ta podlaha je starší než děda mýho dědy! To se nad ní mám jako vznášet, nebo co?!“

„Začínáš tomu přicházet na kloub,“ pousmál se Vito.

„Máš styl, fešáku, styl a šmrnc,“ šveholila Talja, zatímco se její ruka ovíjela okolo obchodníkova pasu. „Řekni,“ přitiskla se k němu blíž, „nenašel bys někdy minutku ve svým nabouchaným rozvrhu? Chtěla bych si… o něčem… popovídat…“

Ruk zpovzdálí sledoval, jak obchodníkův měšec mizí v Taljině kapse, zatímco jeho majitel jen blaženě mrká a kývá hlavou. Dívka se naposledy koketně zasmála, odlepila se od té krátkodobé známosti a zamířila k mladému zloději. Její boky cestou napodobovaly kyvadlo. „Mladší bratr,“ křikla ještě přes rameno na čerstvě okradeného obchodníka.

„Seš zatraceně dobrá,“ zamumlal polohlasem Ruk.

„To je mi jasný,“ ušklíbla se a ukázala na obtloustlého, starého kupce opodál. „Teď ty.“

Mladík naprázdno polkl.

Vržená kotvička se bezchybně zachytila za cimbuří hradní věže. Vito několikrát zatáhl, aby se přesvědčil, že lano drží, a pak kývl na Ruka. Mladík roztočil kotvičku nad hlavou po vzoru svého mistra a hodil.

Na okamžik bylo ticho. Pak se kdesi nahoře hlučně roztříštilo okno a vzápětí zazněl přidušený výkřik.

„Dobrá,“ pronesl suše Vito, „zopakujeme si plán. Nejdřív vylezeme na střechu, potom zneškodníme stráže.“

„Chrl, chm,“ skuhral hlubokým, hrdelním hlasem Otto, „nechte mě bejt, neřádi! Neotravujte, nebo vás naučím! Vždycky když se takhle rozčílím, dráždí to moje hemeroidy!“

„Moc vtipný,“ zamumlal Horatz, když se Ruk dosmál. „Ale musím uznat, skrčku,“ dodal směrem k Ottovi, který právě rukama vracel svoji tvář do původní podoby, „že takhle podobnej si nejsem ani v zrcadle.“

„Díky,“ uklonil se Otto. „Teď ty, chlapče,“ pokynul Rukovi, „zkus napodobit třeba… ha, ano, to bude veselé… třeba Talju.“

Ruk se hluboce zamyslel a sáhl do proutěného koše s ovocem pro dvě jablka. „Stačí obličej,“ zarazil ho půlčík.

„Jsi si jistý, že to nepoznají?“ prohlížel si Vito kriticky královský pověřovací glejt. „Přece jenom – královská pokladna, to není jako zlatnictví třetí kategorie…“

„Copak jsem já třetí kategorie?“ ohradil se půlčík popuzeně. „Podívej, dělám to už přes patnáct let. Královskou pečeť znám líp než král sám. Je to záležitost pěti minut. Levou rukou!“

„Ale tady je tvůj monogram!“ ukázal Ruk na nenápadný symbol vpletený do ozdobného lemování lejstra.

„Povídám,“ povzdechl si Otto, „že to dělám už přes patnáct let. Nemůžu přece dopustit, aby si mě pletli s nějakým zatraceným amatérem…!“

„Jednodušší, než jsem myslel,“ zabručel si Horatz pod vousy, když zámek s cvaknutím povolil a obsah truhlice se před ním rozestřel v celé své kráse. „Stačilo trochu povolit tady todle jištění, vylomit západku u příčnýho treblu a pak už je to celý jenom rutinní prácička, jako u všech winnorskejch zámků.“

„Vím,“ odvětil Ruk, lehce podrážděn jeho vychloubáním. „Ale já se ptal snad všech zámečníků z cechu, a nikdo neměl o winnorských zámcích ani páru. Tak kde jsi ty…“

„Alfredo Baum, Zabezpečovací mechanismy aneb jak majetek svůj před zlořádstvem všelikým uchrániti,“ zašklebil se vousáč potměšile. „Otto mi ji dohodil. Zatraceně užitečná kniha.“

„Od tohohle řemesla nemůžeš čekat slávu,“ vysvětloval Vito za běhu. „Lidi to nechápou, a nemá cenu jim to vykládat. Zůstaň v pozadí, drž se ve stínu.“

„Jasně, nejsem hloupej,“ odpovídal Ruk udýchaně. „Ale stejně – co z toho nakonec budu mít? Už ani nedovedu spočítat, kolikrát mi šlo o kejhák jenom za poslední týden. Ty to děláš dlouho, tak řekni – vážně to stojí za to?“

Oba přeskočili špinavou bublající strouhu. Nenamáhali se použít most.

„Jasně, že to za to stojí!“ I Vitův hlas už byl teď kvůli zrychlenému dechu trochu sípavý. „Máme úplnou svobodu! Jsme svými pány! Když budeme chtít, může nám patřit všechno bohatství světa!“ „Všechno bohatství světa? To jako jen tak?“

„Skoro,“ ušklíbl se starý zloděj, když zahýbali do temné postranní uličky. „Je tu samozřejmě pár maličkostí…“

Zrychlili. Městská garda jim byla v patách.

„Tááák,“ protáhl Ruk slabiku, zatímco opatrně utahoval poslední smyčku. „A je to. Tohle je skadřinskej uzel, nejsložitější, co znám. Ta věc ti dokáže pěkně potrápit prsty. Když jsem ho zkoušel poprvý, trvalo mi hodiny, než jsem ho dal dohromady. Jenom málokomu se ho povede zavázat, a ještě míň lidí ho pak zvládne roz— Hej, co to děláš!?“

Vito se zamyšleným výrazem roztáhl ruce a napjal provaz, který byl teď znovu rovný jako přímka – bez jediného uzlíku, bez jediné smyčky, a pak jej odložil zpět. „Promiň,“ usmál se omluvně, „to já jen tak z roztržitosti. Už tě poslouchám.“

Ruk byl opilý. Poznal to, když mu hlasy ostatních zlodějů splynuly v jeden a jemu se začalo zdát, že se sloupy v zatuchlém šeru Horatzovy dílny hýbou.

„Stejně,“ slyšel se, jak hlasitě blábolí ve snaze přehlušit okolní hlasy, „víte, co si myslim? Že Lothias je to… na chlapy. Dyť se podívejte, jak chodí… a ten jeho hladkej bílej ksicht… vsadil bych se, že používá i šminky. Ne? Co ste všichni takový zaražený?“

Tváře Rukových kumpánů skutečně naráz strnuly. Pak se najednou začali tvářit, jako by nic neřekl: Horatz se chraplavě rozkašlal, Talja horečnatě přehazovala dýku z ruky do ruky, Vito s přehnaným nadšením podával pohár Ottovi, který se nabídl, že mu doleje.

„No co je?“ nechápal mladík. „Povídám, že…“

„Myslím,“ přerušil ho studený hlas, „že už bys víc povídat neměl.“

Mladík zamžoural na kamenný sloup, na který zíral snad celý večer, a v trapném okamžiku prozření rozeznal v tom, co předtím považoval za ozdobné rytiny, Lothiasovu tvář.

„Ostatním přeji dobrou noc,“ pokračoval odměřeně elf. „Asi vás dnes opustím dřív. Konverzace začíná být nevkusná a já si ještě musím přepudrovat nos.“

Vito za sebou uslyšel čísi kroky – vzal posledních pár cenností, zavřel truhlici a otočil se. „Přistihl jsem tě, smrade zlodějská!“ vykřikl obstarožní mužík, který se objevil ve dveřích. Pak natáhl těžký samostříl, zamířil a vystřelil.

Vito jen naklonil hlavu na stranu, šipka mu neškodně prolétla kolem ucha. Muž sprostě zaklel, znovu nabil a znovu vystřelil. Pak znovu. A zase. Zloděj jen ledabyle uhýbal a pomalu, ležérním krokem se přibližoval. Staříkovi se začínaly třást ruce. Opět nabil a pečlivě zamířil na postavu, která teď stála jen několik kroků od něj.

Minul. Netušil, jak se to stalo, ale minul.

„Skončils?“ zeptal se Vito zdvořile a s úsměvem tasil.

„Kdybych byla hromada zlata,“ mumlala Talja, zatímco postupně nahlížela za obrazy, „kam bych se asi schovala?“

„Do banky,“ odtušil Vito a sroloval koberec. „Leda že by tě chtěl nějaký hamižný idiot mít pěkně u sebe.“

„Oj! To bych teda byla pěkně nešťastná hromada zlata,“ šroubovala Talja už čtvrtou nohu od stolu, „určitě bych chtěla na svobodu, nechat se trochu rozfofrovat…“

„…a propít,“ dokončil za ni Vito a zamyšleně se zadíval na obrovský krb. Tajla sledovala jeho pohled.

„Kdybych byla hromada zlata,“ zamračila se, „tak bych tam nevlezla ani za nic.“

„Jenže nejsi,“ pousmál se zloděj. „Tak šup, jsi na řadě. Neboj, bude tam. Jsem si celkem jistý.“

Sluhovi stékala po čele krůpěj potu. Vždy, když byl nucen poslouchat ten hlas, potil se. Nevěděl proč.

„Takže abychom si to zrekapitulovali,“ říkal hlas, „máme tu jedno vloupání do Orthovy pokladny, dva falešné královské inspektory, kteří přes noc záhadně zmizeli ze své cely, a rozsáhlou mapu královské pokladnice, kterou, cituji, ‚asi někdo někam založil‘. Co nám to říká?“

Sluha mlčel. Muž skrytý za opěradlem křesla zřejmě neočekával odpověď.

„Říká nám to,“ dokončil, „že v tomhle městě něco smrdí. Myslím, že si dnes udělám menší procházku…“

„Ale, sire,“ odvážil se sluha, „někdo vašeho postavení… od toho jsou tu přeci strážní a ponocní!“

Muž v křesle se vzpřímil a prudce se otočil. Sluha leknutím zalapal po dechu – tak ho zaskočila pavučina vrásek a jizev, z níž na něj hleděly dvě černé, pronikavé oči. Krůpěj potu se mu zastavila na bradě.

„Strážní a ponocní nevědí o tomhle městě nic,“ řekl sir Vollmond tiše. „Ti, které se snažíme chytit, o něm vědí téměř všechno. A já,“ ušklíbl se a přehodil si přes ramena těžký, moly prožraný plášť, „já vím to, co ani oni nevědí.“

Talja jemně položila Rukovi ruku na rameno. „Neotáčej se,“ zašeptala, „sledujou nás. Krysy zavilý špehounský, z dálky je poznám, ani koukat na ně nemusím.“

Ruk zatajil dech, ale dál kráčel opuštěnou ulicí. Pokud šlo o něj, nikoho neviděl. „Třetí okno zprava v tý barabizně nalevo,“ hlásila Talja, aniž se ohlédla. „Mává na toho somráka za náma, somrák se zvedá… asi nám chce nadběhnout. Až ti řeknu, tečkovanej kluku, utíkej.“

„Nevidím je, pane,“ hlásil špeh, mžouraje skrz matné okenní tabulky. „Jako by se vypařili. Náš člověk dole krčí rameny a mává na mě, co má prý jako dělat.“

„Jsou tu,“ pronesl Vollmond hlubokým, sytým hlasem. „Jsou tu, někde blízko. Angusi? Jdi od toho okna!“

Špeh se na svého pána nechápavě zahleděl. „Ale, pane, vždyť–“

Víc říct nestihl – svět se s ním náhle zhoupl, když ho Vollmond popadl za límec a prudce ho strhl stranou. Angus zakolísal a ztratil rovnováhu – v pádu však ještě stačil zahlédnout gejzír střepů, ve které se proměnila okenní tabule.

Ozvala se tupá rána, do dřevěné stěny naproti se zabodla dýka. Když k ní Vollmond přistoupil, aby si ji blíže prohlédl, ještě slabě vibrovala.

„Vidíte toho chlapíka v klouboučku?“ zeptal se Vollmond svých mužů. „Toho u stánku se zbraněmi. Půlčík, všude prsteny. Sledujte, jak si mne ruce a jak rychle mrká. Ten má určitě něco za lubem. A docela určitě něco ví. Jdeme si pro něj.“

„Ale, sire,“ znejistěl nejmladší biřic, „vypadá tak uctivě a chudý taky nebude… jste si jistý, že…“

„Žádné ale!“ přerušil ho vrchní špión. „Prostě ho seberte.“

„Prosím!“ křičel Otto, „prosím, pane Voll – Vollmond, dost! Řekl jsem vám všechno, co jste chtěli slyšet!“

„O tom nepochybuji,“ odvětil suše špión, zatímco žalářník za jeho zády cosi hrozivého brousil. „Zbývá jen zjistit, co doopravdy víš.“

„Stojí před Orthovou pokladnou, sire,“ hlásil špeh šeptem. „Všech šest: elf, hubeňour, ženská, mrzák, kluk… a ten náš. Na něčem se domlouvají, ale nejde mi do hlavy, co to říkají.“

„Máš vědět, co říkají! Umíš snad odezírat ze rtů, ne?“ odsekl podrážděně Vollmond.

„Ano, sire, jistě, sire… já jenom nechápu, proč se tu v noci sešli, aby si povídali o zalévání tykví…“

Gardista odhodil kuši a tasil svůj dlouhý meč. Vitův tenký stilet proti němu vypadal jako dětská hračka. Voják se zasmál a zaútočil, zasypával mrštně uhýbajícího zloděje sérií výpadů… a vzápětí mu oči zastřela tma, když se mu Vitův dlouhý, potrhaný plášť omotal kolem hlavy.

Smrtící úder neviděl, jen cítil. Zemřel obklopen temnotou a pachem staré, moly prožrané látky.

„Nedáme jí šanci?!“ pokřikoval gardista na své dva kumpány, zatímco pomalu kroužili okolo Talji přikrčené v bojovém střehu. „Je to ženská, jsme na ni tři a ona má jenom dý–“

Vzduchem se mihla čepel. Ozval se výkřik.

„Dva,“ opravila ho dívka a jizva se jí při úšklebku ošklivě zkřivila. „Jste na mě dva.“

Bolest v zápěstí Ruka na chvíli ochromila a vyražená zbraň mu vysokým obloukem vylétla z ruky. Gardista vítězoslavně vykřikl a napřáhl se k dalšímu úderu. Těšil se, až jeho meč utne zloději hlavu – místo toho jen zařinčel o železo.

„Výměna zbraní,“ zasmál se mladík a zatočil nad hlavou dlouhým kovovým svícnem.

Otto se jednou rukou přidržoval ozdobné hlavice sloupu, zatímco v druhé držel svoji miniaturní kuši. Měl ji rád – byla to ta nejlepší trpasličí práce, kterou Horatz dovedl k dokonalosti.

„Slez dolů, srabe! Bojujjako hrdina!“ křičel zuřivě velitel gardistů kdesi pod ním.

„Hrdina si buď sám! Já radši zůstanu naživu!“ křikl Otto a stiskl spoušť. V odpověď na vystřelené šipky přicházely z haly pod ním výkřiky zasažených vojáků.

Umírali. Jako hrdinové.

„Toho mrzáka!“ křičel gardista zapáleně. „Sejměte toho mr–“ Jeho hlas přešel v chrčení, když se mu do krku zabodla drobná hvězdice. Vzápětí prostor zaplnily kousky oceli a bolestivý křik.

Horatz se krčil v rohu, zmrzačenou ruku měl schovanou za zády, zatímco zdravá kmitala vražedným tempem – k opasku, do bot, do nesčetných kapes. Když skončil, hlasitě si oddechl a pohlédl na dýkami a hvězdicemi prošpikované mrtvoly před sebou.

„Mrzák možná jo, ale živej mrzák,“ zabručel a odplivl si.

„Tři! Dva! Jedna! Na něj!“ vykřikl velitel gardistů. Dva zbývající vojáci se skutečně rozeběhli k Vitovi, každý z opačné strany. Zloděj zůstal stát na místě, ani se neohlédl – jen bleskově upažil. Dva samostříly, které se mu náhle objevily v rukou, vystřelily naráz.

Vojáci vykřikli současně, současně se i skáceli k zemi. Vito prudce trhl rukama, ozvalo se dvojí cvaknutí – to se samostříly nabily. Oba teď zloděj namířil na velitele.

„Tři… dva… jedna…,“ začal s úsměvem odpočítávat.

Rána štítem srazila Ruka na zem. Několikrát se převalil, zatímco na podlahu okolo něj dopadaly rány těžkého meče. Nebyl však dost rychlý – na hruď mu došlápla okovaná bota a on nad sebou uviděl gardistovu vztekem znetvořenou tvář. A špičku jeho zbraně.

Náhle trhl voják hlavou prudce do strany. Na krku se mu objevila rudá čára, ze které prýštila krev. Ruk uhnul právě včas, aby ho mrtvé tělo nezavalilo.

„Vstávej, hochu,“ pronesl klidně Lothias, který se vynořil ze stínu tam, kde ještě před chvílí stál rozzuřený voják. „Ještě tu máme nějakou práci.“

Konečně jsme stanuli v chodbě, vedoucí přímo do centra pokladnice. Pohled, který se nám naskytl, nás naplnil obavami – doslova každý čtvereční sáh jako by nějak zářil, jiskřil či alespoň nebezpečně dýmal. U stropu se vznášely dva páry rudých zářících koulí, které nápadně připomínaly oči.

„Magie,“ ušklíbl se Vito. „Podle plánu by tyhle hračky měly být odstranitelné zevnitř. Jenže jak se tam…“

„Prostě projdeme,“ odvětil Lothias, jako vždy beze známky emocí. „Magie testuje pouze naši duši. Nic, co by mělo zkušeného zloděje znepokojovat.“

„Jenom po černých dlaždicích, Ťunťo,“ šeptal Otto pelichající šedé kryse, „pamatuj si to – jenom černé.“

Ťunťa souhlasně kvíkl, seskočil z půlčíkovy dlaně a rozeběhl se chodbou. Rodina napjatě poslouchala škrábání drápků o kámen.

Ozvala se ohlušující rána, chodba se zalila září šlehajících plamenů. Otto vyděšeně vyjekl.

„Takže to budou bílý dlaždice,“ kousla se Talja do rtu, když burácení ustalo.

Lothias přistoupil k těžké, okované mříži. Na okamžik zaváhal, pak se o mříž oběma rukama opřel a přiblížil k nim tvář, jako by chtěl čtvercovými otvory mezi příčkami dohlédnout na konec chodby.

Rodina chvíli zatajovala dech.

„Má někdo představu,“ zašeptal po chvíli Ruk, „jak dlouho tam chce ještě takhle stát?“

Jakoby v odpověď odstoupil elf od mříže a protáhl ruce. Zakřupání kloubů dolehlo až k uším ostatních zlodějů. Lothias zavřel oči, zhluboka se nadechl, napřáhl ruku – a slabě, téměř jemně strčil do mříže otevřenou dlaní.

Ozvalo se zacinkání, na podlahu dopadl kovový šroub. Pak druhý, třetí, čtvrtý… chodbou se rozezněla zvonkohra padajícího železa. Z druhého konce chodby zbytek Rodiny s vyvalenýma očima sledoval, jak se mříž pomalu rozpadá, jak se kolmé příčky spouštějí před Lothiasem k zemi jako padací most, aby nechaly příčky vodorovné popadat na podlahu.

Ozvalo se poslední zařinčení, zavládlo podivné ticho. Elf dlouhým, opatrným krokem překročil hromadu šrotu, která mu teď ležela u nohou, a pokračoval chodbou dál.

Lothias se krátce nadechl a vykročil. Magické oči, vznášející se u stropu, se po něm okamžitě otočily – elf však jako by náhle zprůsvitněl. Rodina nevěřícně sledovala, jak se mistrova štíhlá postava změnila v pouhý temný obrys, který splynul s mihotavými stíny na stěně.

„Někdy bych chtěla zjistit, jak tohle dělá,“ zašeptala Talja.

Lothias vstoupil do kužele zeleného světla. Okolo něj to magicky zajiskřilo, šepot v chodbě zesílil.

„Přicházíššš s přřátelsskými úmysssly?“ zašveholil mu náhle v hlavě syčivý, ozvěnou rozechvělý hlas.

„Jistě,“ odvětil elf.

„Rozmysssli ssse… vidím přřřímo do tvé duššše… jsi-li přřítel, vstup… jssssi-li však vetřřelec, zemřřešššš…“

„S tím počítám,“ odbyl ho Lothias lhostejně, zatímco vytahoval z kapes šperháky.

„Máme to!“ jásala Talja. „Dokázals, to, Vito, sebrals ho – my, Rodina, tímto zabavujem Nebeský oko!“

Vito ji neposlouchal. Počítal. Ještě šestnáct vteřin.

„Vito?“ podíval se na něj Lothias tázavě. „Půjč mi ten kámen.“

Deset vteřin. Ruk tančí s Taljou, jejich hlasy se rozléhají pokladnicí. Horatz se směje – hluboce, chraplavě. Jen Otto je nervózní. „Dej mi ten kámen, prosím,“ cedí Lothias slabiky a v jeho hlase je náhle cítit podezření a hrozba. Pozdě, myslí si Vito. Tvůj šestý smysl tě zradil. Měl ses začít bát dřív.

Tři… dva… jedna… teď.

Vito vyskočil, kotoulem se prosmýkl pod těžkými padacími dveřmi, které se začaly s rachotem zavírat, a rozeběhl se chodbou. Slyšel, jak za ním dveře zapadly, slyšel překvapené a rozhněvané hlasy Rodiny, která se náhle ocitla v pasti. Taky hlasy vojáků a řinčení zbraní. A Ottův hlas: „Mě ne, idioti, mě ne! Jsem s váma, jsem s Vollmondem!“

Stiskl Nebeské oko v dlani a přidal. Jeho vnitřní hodiny odpočítávaly další vteřiny – věděl, že nemá moc času.

Ruk proběhl tajnými dveřmi a vstoupil do zvlhlého šera Horatzovy dílny. Na většině nástrojů teď ležel prach – pily se netočily, buchary nebouchaly, šperháky a páčidla se válely rozházené po zemi. Jen v obrovském, tavícím kotli to vřelo.

„Co to kutíš?!“ zahulákal na Horatze. „Nějakej hrozivej nástroj pomsty pro Vita a Otta?“

„Néé,“ protáhl vousáč slabiku a vrávoravě se otočil. Mladíka ovanul zápach alkoholu. „To je pravá domácí pálenka. Zapijem prohru.“

„Pamatuju se, cos byl za usmrkance, když tě Vito přitáh,“ blekotal Horatz podnapile. „A hele tě teď, junáku. Vycepovali sme tě, pořádně potejrali, ale taky vypomohli, když bylo potřeba – no ne? Kdyby tu byl Lothias, byl by na tebe pyšnej.“

„Vrátí se,“ řekl Ruk, zatímco opatrně odstraňoval všechny lahve z vousáčova dosahu. „Až se pomstí, přijde. On, na rozdíl od jiných, ví, co pro nás Rodina znamená.“

Otto se nervózně rozhlížel po temných stínech, které ho obklopovaly. Ruce i rty se mu třásly – nedokázal jim v tom zabránit.

„Potřebuju úkryt,“ koktal, napůl šeptem. „Jménem Rodiny vás o to žádám. Je mi jedno, kam mě schováte, jak hluboko pod zem budu muset zalézt – ale nikdo mě tam nikdy nesmí najít. Nikdo mě nesmí poznat.“

Chvíli bylo ticho. Pak postava v kápi promluvila.

„Tvé přání bude vyslyšeno. Zaručuji ti svým slovem, že tě už nikdo nikdy nenajde.“

Otto zaryl prsty do opěradel křesla a celý se roztřásl. Poznal ten hlas. „Ale můžeš si být jist,“ dokončil Lothias ponuře a sňal z hlavy kápi, „že o tobě všichni uslyší.“

Vito seběhl po točitých schodech do podzemí. Cítil, jak mu Nebeské oko poskakuje v zašité kapse – ten kámen byl snad z olova. Kolik si za něj má říct – dva, tři, čtyři tisíce zlatých? Tohle by Otto věděl líp.

Zaklepal na masivní, dubové dveře – nejdřív třikrát, pak dvapkrát, nakonec čtyřikrát, jak se patřilo. Byl si jist, že Lothias tohle místo nezná, že zůstalo ukryto i před zraky vysoce postapvených členů Rodiny. Přesto ho cosi vjeho podvědomí varovalo. To brzo, pomyslel si.

Dveře se otevřely a Vito pohlédl do známé, drobnými jizvami poseté tváře. „Ááá, pan Vito,“ ušklíbl se Vollmond, za jehož zády spatřil zloděj dva po zuby ozbrojené biřice. „Zdá se, že nakupujeme ve stejném krámě.“

„Takže jsi vyhrál, Vollmonde,“ řekl Vito klidně. „Oni ti sice unikli, ale dostal jsi mě. Můžu se zeptat, co chystáš teď?“

Špión jen pokrčil rameny.

„Provaz?“ pokračoval zloděj v samomluvě. „Nebo snad nějakou spektakulárnější popravu? Víš, že z každého žaláře bych ti utekl.“ „Ne,“ pronesl Vollmond váhavě a až teď se jeho černé oči upřely do těch Vitových. „Myslím… ano, myslím, že ty si zasloužíš něco jiného. Nechám tě jít.“

Zloděj neodpověděl, jen sklopil zrak.

„Jsi volný, Vito,“ pousmál se špión. „Ber to jako dárek od starého přítele. Ale doporučuju ti hodně, hodně rychle utíkat. Protože oni jsou ti v patách.“

Přišel skoro tak tiše jako smrt, Vito však přesto jeho přítomnost vycítil. Snad instinkt či co.

Seděl dál nehnutě v měkkém křesle a pozoroval kapky stékající po okenní tabuli. Vrah, ukrývající se ve zšeřelém pokoji za jeho zády, dýchal zastřeně a pomalu. Připravuje se, pomyslel si Vito. Dává mi tím poslední šanci se rozhodnout. A já pořád nevím – nevím, jestli vůbec chci ještě utíkat.

Nebyl si jist, jestli opravdu slyší natahovanou tětivu minikuše, nebo si ten zvuk jen domýšlí. Nemám už ani celý okamžik. Dvě třetiny okamžiku, řekl bych. Za jeho zády se ozvalo tiché cvaknutí.

Jako všechny podobné okamžiky se i tenhle podivně natáhl. Ve chvíli, kdy se Vito vymrštil z křesla, vylétla ze stínu za ním stříbrná šipka. Když proskakoval oknem, zanechávaje za sebou stovky třpytivých skleněných úlomků, dotkl se její hrot zadní části opěradla. A pak, ve chvíli, kdy se jeho tělo napjalo a přešlo ze skoku ve volný pád, prolétla mu těsně nad zády a zmizela v prostoru.

Temný stín za křeslem schoval zbraň a vyrazil. Tiše jako smrt – skoro.

Za letu vyhozená kotvička se zachytila za okenní parapet kdesi nad ním. Provaz se začal odmotávat, Vito se ho zachytil oběma rukama a volný pád se změnil v let podél kamenné zdi domu. Studený vzduch mu svištěl kolem uší.

Doskočil na střechu nízkého stavení, sklouzl po břidlicových taškách a dlouhým skokem se přenesl na úzkou okenní římsu protějšího domu. Slyšel, jak na střechu za ním dopadl další pár nohou. Neváhal – proskočil nejbližším oknem, udělal kotoul na podlaze místnosti, ve které se ocitl, a vyrazil do protějších dveří. Za jeho zády se ozývaly výkřiky. Zrychlil.

Okno na konci chodby bylo zatlučené. Ztratil dobré tři vteřiny, než se mu podařilo prkna vykopnout. Když za sebou zaslechl kroky pronásledovatele, skočil.

O necelý okamžik později prolétl proraženým otvorem tichý stín.

Vito se ujistil, že vrah doskočil až na ulici pod oknem. Pak vyšplhal po okenním parapetu, kterého se až dosud držel, zpět do chodby, a rozeběhl se na druhou stranu.

Poplašné výkřiky probuzených nájemníků ho ani v nejmenším nezajímaly.

Běžel dlouho. Uháněl po hřebenech střech, klouzal po prádelních šňůrách, plížil se temnými kanály. Nad městem i pod ním se té noci uskutečnila akrobatická čísla, nad kterými by bledl závistí nejeden kejklíř.

Hnal ho instinkt a – ano, teď už si to musel přiznat – a strach. Instinkt mu říkal, že pronásledovatele dosud nesetřásl.

Smrt setřást nedokážeš, dodával strach.

To místo mu vždy připomnělo konec světa. Netušil, proč ho instinkt pokaždé zavedl právě sem. Když se díval do rozbouřených, burácejících vod hluboko pod sebou, špičky chodidel jen několik palců od okraje cimbuří, přepadl ho silný pocit déjà-vu.

Jižní hradby. Útes, stovky sáhů prázdného prostoru a burácející voda – poslední možnost úniku. Až na to, že dnes neníjak uniknout.

Otočil se. Na hradbách, necelých šest kroků od něj, stála postava v černém. Přes hlavu měla přehozenou kápi, ústa zakrývala propocená rouška, ze které stoupaly obláčky páry. V ruce držel vrah malou, stříbrnou minikuši. Vito ji poznal.

„Ottova,“ ušklíbl se. „Takže tě poslali oni.“

Vrah kývl, zvedl kuši a založil do ní šipku, nespouštěje oči z Vita. Pak nechal kápi sklouznout a odhalil tak černé, rozcuchané vlasy. A mladou tvář, kterou hyzdily podivné jizvy – malé, rudé tečky.

„Vidím, že ses toho dost naučil,“ řekl Vito sarkasticky.

„Dost,“ přikývl Ruk, zatímco odmotával od úst roušku. „Původně jsem to chtěl vyřídit klasickým způsobem,“ dodal jakoby na vysvětlenou, „ale pak mi došlo, že chci, abys mi viděl do tváře.“

„Mělo mi dojít, že pošlou právě tebe,“ konstatoval Vito. „Lothias se možná potřeboval přesvědčit, jestli jsi pro Rodinu schopen zabít někoho, koho znáš. Chtěl tě vyzkoušet. To by byl přesně jeho styl.“

„Houby,“ odvětil suše Ruk. „Už není žádná Rodina. Rozhodl jsem se sám.“

Vito tázavě pozvedl obočí.

„Přesně tak, je konec,“ pokračoval mladík a v jeho hlase zazněl náznak hněvu. „Otto se zachoval jako krysa, zradil nás stejně jako ty. Horatz je vztekem bez sebe, úplně se přestal ovládat, začal pít. Takovej zloděj je na houby, do rodiny nepatří. Jakmile to Lothias viděl, vypařil se. Když jsem s ním naposledy mluvil, říkal, že tě najde. Vsadil jsem se s ním, že se mi to podaří dřív.“

Vito stále mlčel. Ruk však už v jeho kamenné tváři dokázal číst.

„Počítáš správně. Zbývá Talja. Ona jediná nevyvázla. Je mrtvá.“

„To je mi líto,“ ucedil Vito a znělo to dost chladně.

„Oceňuju tvůj soucit,“ vyštěkl vztekle Ruk. Vito si všiml, jak se mu kuše v ruce slabě zachvěla. Potlačil nutkání ho napomenout, místo toho jen pokrčil rameny. „Musela s tím počítat,“ řekl tiše. „Sama za svůj život zabila tucty lidí. Vojáků, pouličních rváčů, občas i obyčejných nýmandů. I když jí musím přiznat, že tomu poslednímu se snažila vyhýbat.“

„To je něco jinýho,“ odsekl Ruk.

„Taky jsem si to říkal. Ale není. Koneckonců, proto jsem odešel.“

Mladík se ošklivě zasmál. „Takže v pánovi se pohnulo svědomí, co? Velký Vito, legendární zloděj a zabiják, kterýmu tohle město patřilo, se rozhodl se kát!“

„Nekaju se,“ řekl chladně Vito. „Prostě jsem to už nechtěl dělat.“

„A Nebeské oko sis vzal jen tak od cesty, co?! Aby svědomí tolik nestrádalo!“

„Jsou zvyky, kterých se člověk nezbaví,“ usmál se Vito rozpačitě.

Rukův hlas náhle zdrsněl, „Nevěřím, znal jsem tě jen pár let ale tohle... u Otta se to čekal dalo“. Najednou mu došly slova, nevěděl jak svůj pocit nesouladu vyjádřit.

Vito najednou jako kdyby povadnul, povolil svaly, hlava mu lehce klesla, bezděky se dotkl prsní nášivky na kabátci. Ruk zpozorněl, po těle mu přeběhl mráz zakončený mravenčením v prstech, nahrbil se jako rys přes útokem, čas se zpomalil.

Vito s něčím bojoval, víčka se mu chvěla a ruka žmoulala kabátec jako by ho chtěl ždímat, až mu nakonec unikl vzdech a levačkou obratně hmátl do skryté kapsy. "Přemýšlel jsi někdy, kolik stojí nesmrtelnost?" zeptal se spíše větru než Ruka a pozvolna, neunáhleně, ale přesto s jakousi vnitřní náročností mu hodil cosi lesklého k nohám. Znovu povzdychl, tentokrát už s uvolněním, a dodal rozverně, "Na můj funus".

Až teď si oba uvědomili, že slabě prší. Dosud nevěnovali počasí žádnou pozornost, ale když jim začala studená voda stékat do očí, oba na krátký okamžik pohlédli k obloze. V dálce zahřmělo, zvuk hromu se smísil s hukotem peřejí.

Ruk si všiml Vitova letmého pohledu za záda. „Tak to ne,“ usmál se. „Tenhle trik se ti nepovede. Neskočíš. Moc dobře vím, jak jsi to tenkrát udělal – lanem a kotvou, jako dneska, když jsi vyskočil tím oknem. Jenže tvoje lano zůstalo viset z okna baráku, ve kterým ses schovával. Neskočíš, neutečeš.“

„A co když uhnu?“ zajímal se Vito. Ruk se na okamžik vrátil ve vzpomínkách do doby, kdy ho podobnými otázkami zkoušel při tréninku. Okamžitě tu myšlenku zahnal.

„To nedokážeš. Hodně jsem se naučil. Zasáhl bych… zasáhnu.“

„Tak proč jsi to ještě neudělal?“ zeptal se zloděj s přehrávanou zvědavostí. „Můžeš mě zabít, kdykoli budeš chtít. Nepochybuji, že ta šipka je otrávená.“

Rukova paže se znovu zachvěla. V hlavě se mu vynořila dávno zapomenutá vzpomínka z dětství, na dobu, kdy jeho vesnici přepadli Černí jezdci. Tak to přece všechno začalo – smrtí. Umíráním. Smrt ho vyhnala do divočiny, a pak do města. Strach ze smrti ho naučil přežít v ulicích. Za odměnu měl teď Ruk vydat smrti Vita.

„Jenom jsem se chtěl přesvědčit,“ řekl Vito spokojeně. Ruk si s překvapením všiml, že mu paže s kuší klesla. Netušil, kdy se to stalo. „Chtěl jsem se přesvědčit,“ dokončil zloděj, „že to neuděláš.“

Pak skočil. Rozpřáhl ruce, odrazil se pozadu od kamenného cimbuří a zmizel ve tmě. Ruk překvapením vykřikl, přiskočil k okraji hradeb a vyklonil se nad propast.

Pod ním burácela voda. Teď, když déšť zesílil, byla ještě divočejší.

Nikde nebylo ani stopy po lanu či kotvičce.

Ruk ještě chvíli napínal zrak do šera a vodní tříště, než to vzdal. Teprve poté se sehl k minci, kterou mu Vito nechal namísto vysvětlování. I přes černou oblohu a kapky deště poutala ďábelským leskem.

Prázdná láhev se kutálela po nerovné podlaze dílny, nadskakovala a řinčela. Zarazila se až o podrážku vysoké, černé boty. Bota patřila černovlasému mladíkovi s rudými tečkami na tváři.

„Ses vrátil,“ zamumlal Horatz a hlasitě říhl. Seděl v koutě obklopen dalšími prázdnými lahvemi.

„Jenom na chvíli,“ odvětil Ruk. „Přišel jsem se rozloučit.“

Horatz, teď už zarostlý nejen pod nosem, se zachytil hákem spáry ve zdi a zvedl se na nohy. „Dlouho ses tu neukázal,“ řekl chraplavým hlasem. „Proslýchá se, že se Lothias vrátil. Shání nový lidi. Řek bych, že si pro nás co nevidět přijde.“

„Vyřiď Lothiasovi, že ho pozdravuju,“ odvětil Ruk. „Ale musím teď odjet z města. Navštívit pár starých přátel. Nebo alespoň zjistit, jestli jsou ještě naživu.“

„Takže s tím praštíš?“ zeptal se Horatz. „To Lothiase naštve.“

„Jeho boj,“ odvětil Ruk. „Ale můžeš mu vzkázat, že tu záležitost s Vitem jsem vyřídil.“

„Takže Vito je –“ začal Horatz, ale Ruk už ho neslyšel. Odešel rychle a tiše. Skoro jako smrt.

Když vyšel na prosluněnou ulici a nadechl se čerstvého vzduchu, měl pocit znovuzrození. Ano, možná že měl Vito pravdu. Možná je opravdu čas s tím skončit, vyjít ze stínu, zkusit zjistit, jestli má ještě svědomí. Musí najít přátele z dětství, hlavně Tarka – svého bratra. Musí vypadnout z tohohle města…

Nedaleko se cosi zablýsklo. Rukovy oči upoutal krásný, blyštivý medailon, s broušeným diamantem vsazeným do překrásně tepaného okruží. Zkušeným zrakem si změřil obchodníka, na jehož tlusté šíji se medailon pohupoval.

„Zloděj!“ ozval se o chvíli později pištivý křik. Panika se rychle šířila. „Zloděééééj!!“

Jsou zvyky, kterých se člověk nezbaví.

Kolik dní? Sedm? Osm? Možná deset? Sarja nevěděla. Bylo to už dlouho, co opustila bezpečí civilizace. Přestala počítat dny a noci, už to pro ni nebylo důležité. Všechno se rozostřilo. Minulost pohřbila, když vstoupila do těchto hor. Říkali jim Skadřiny, Hory temných duchů. Bohové vědí, že ne náhodou. Divné věci se tady dějí každou chvíli. Ale někde tady musí být to, co Sarja hledá. Hraničáři.

„Kde jste?“ řekla jen tak do větru. „Proč se přede mnou schováváte? Já vím, že tu někde musíte být. Prostě musíte. Slyšíte? Vím o vás, neschovávejte se. Ukažte se. Jsem jednou z vás, chci být hraničářkou.“

A pak ještě šeptem dodala, sama pro sebe: „Musíte existovat, musíte. Jinak by byl můj život zbytečný.“

Neobjevil se nikdo. Jen vítr mírně zesílil a byl v něm cítit pach vody. Mírný, nezřetelný pro toho, kdo měl smysly otupené civilizací. Ale Sarja jej vnímala. Nakrčila nos, zůstala tiše stát. Byl to příslib, posel něčeho mocnějšího. Sarja se podívala na oblohu. Stála na skalnatém svahu blízko lesa, měla dobrý rozhled. Bouřka. Silná, s prudkým deštěm. Ještě než to stačila domyslet, strhla se průtrž mračen. Kapky velikosti zralých třešní se rozprskávaly o zem a o její tělo. Nestihla ani dvakrát mrknout, a byla celá mokrá, až na kůži. Do skály ani ne míli daleko se zaklikatil první blesk. Byl jasný, fialový. Dodal horám démonický nádech. Hrom se ozval vzápětí, připomínal protaženou slabiku nějakého zaklínání. Temného zaklínání. Sarja se konečně vzpamatovala. Bouřky ji vždy fascinovaly, ale tahle byla z těch, které se vyplatí sledovat z povzdálí. Rozběhla se k lesu.

Blesky sjížděly k zemi jeden po druhém. Z očí nestačil zmizet jas předchozího, když udeřil další. Sarja byla téměř slepá. Několikrát upadla. Hlína se na ni lepila a rozmazávala se v bahno. Hromy duněly nepřetržitě, Sarja je slyšela už i uvnitř své hlavy. Skoro jako by skutečně něco volaly. „Zastav se! Neutíkej!“ Bylo to směšné a strašidelné zároveň. Ne, hlavně strašidelné. Sarju nenapadlo se smát. Ohlédla se za sebe, oči napůl slepé a napůl zalepené hlínou. Uviděla nějakou postavu, která kráčela uprostřed bouře. Horský duch! Určitě. To od něj sršely blesky. Z jeho tlamy vycházelo hromové dunění. Rychle pryč! Sarja sebrala zbytek své odvahy, vrávoravě se zvedla a znovu utíkala k lesu. Byla už blízko. Ještě malý kousek.

„Uff,“ oddechla si, když se vnořila mezi první stromy. Udělala ještě pár kroků a pak se opřela o nejbližší kmen. „Nevšiml si mě, nevšiml si mě,“ opakovala si, zatímco jí nohy vypověděly službu. Unavená, mokrá na kost, se sesunula do trávy a ztratila vědomí.

Probudilo ji podivné chvění. „Nachladila jsem se?“ blesklo jí hlavou. Pak si ale všimla, že to se netřese ona. Sama země se chvěla. Namáhavě otevřela obě oči, slepené zaschlým bahnem. Dělo se tu něco divného. Napřed bouřka, a teď tohle. Cítila, jak se jí houpe žaludek. Chtělo se jí zvracet. Opřela se rukou o strom, potřebovala nějaký pevný bod. Hlava jí třeštila, před očima se vlnila země. Sarja nevěřícně zírala. Jako by se les proměnil v moře a teď byla doba největšího příboje. Další vlna jí přicházela vstříc, musela být snad půl sáhu vysoká. Podlomila se jí kolena a spadla. Obličej se jí zabořil do vlhké, studené země. Když se nadechla, udeřil ji silný pach hniloby a rozkladu. Hluboko pohřbené věci se dostaly na povrch.

„Pojď ke mně,“ zašeptal tichý hlas přímo do Sarjiných uší.

Vyskočila, všechna únava byla ta tam. Teď jí vládly strach a instinkty. Udělala tři rychlé kroky zpět. Zády narazila do stromu.

„Neboj se, pojď ke mně,“ znovu se ozval ten hlas. Sarja vytáhla svůj tesák, připravena se bránit. Pátrala po svém protivníku, horečně hledala hrozící nebezpečí. A pak jej uviděla. Přicházelo s dalším zhoupnutím země, na hřebeni nové vlny. Nejprve se z hlíny a trávy zformovala hlava, lidská, a přitom tak cizí. Jako když se ryba vynořuje na hladinu. Stvůra otevřela oči, hluboké, zelené. Sarja v nich neviděla nenávist, ale přátelství. „Klam, nic než klam,“ řvala na ni panika. Po chvíli se ze země vysvobodily i šlachovité ruce a nahý trup. Dál už Sarja na nic nečekala. Nepřála si vidět víc. „Utíkej, utíkej!“ znělo jí v hlavě a ona ráda poslechla. S každým dalším krokem se jí opět zmocňovala únava, ale Sarja nepřestávala běžet. V boku se jí ozvala ostrá bolest. Hlava hrozila, že exploduje, neschopná vstřebat zážitky posledních minut. Ještě chvíli, ještě malou chvíli. Vzduch se jí divoce dral z plic, už ji bolelo i hrdlo. Země se přestávala houpat. Sarja udělala poslední krok a svalila se do trávy.

Prvních pár minut bylo jako návštěva Věčného zatracení. Duše se prala s tělem o její život. Sarja měla vůli přežít, ale všechno ji bolelo, pálilo a škubalo sebou. „Nech nás být,“ křičely na ni všechny částečky těla. „Najdi si jiné tělo, my chceme věčně odpočívat.“ Sarja je slyšela, ale nedbala na ně. Hledala hraničáře. Musela je najít. Její život bude mít smysl. Slabost těla ji nemůže zastavit. Ne teď a ne tady. Přežila setkání se dvěma horskými duchy. Dokáže to, najde, co hledá. Dech se jí pomalu zklidňoval. Bolest stékala ze svalů a rozpouštěla se v zemi. Sarja cítila, jak nabírá ztracenou sílu. Něco velkého se jí dotýkalo. Bylo to jako pohlazení matky. Nepoznané, ale milující matky. Sarja se na chvíli vrátila do dětství. Na tváři se jí objevil úsměv.

Vzápětí se ozvalo zavrčení. Sarja zpozorněla. Přivřenými víčky se podívala po původci zvuku. Vlčice. Ani ne deset sáhů od ní, u kořenů stromu. Nádherná, popelavá jako mraky zastřený měsíc. Očividně na lovu. „Jak je možné, že jsem si jí nevšimla dřív?“ pomyslela si Sarja. Vlčice k ní otočila svou hlavu. Jejich oči se střetly. Hluboké, hypnotizující oči šelmy a mladé, odhodlané Sarjiny. Upřeně se do sebe zahleděly.

„Dnes ne,“ řekla v duchu Sarja.

„Proč ne dnes?“ ozvalo se v její hlavě. Hlas byl příjemný, protahoval souhlásky. Připomínal tiché vrčení. Sarja znejistěla.

„Ty mě slyšíš.“

„A ty mě snad ne?“ podivil se vlčí hlas.

„Ale...“ namítla Sarja.

„Je to tak nepochopitelné?“ Sarja by přísahala, že se vlčice usmála. „Ale proto jsi přece tady, ne? Hledáš hraničáře. Jejich mystéria.“

„Jak tohle můžeš vědět?“ řekla Sarja.

„Stále ještě nechápeš?“ zavrčel hlas. Pak se vlčice postavila na zadní a při tom se jí protáhly ruce i nohy. Srst zmizela, na hlavě se objevila hříva rudých vlasů. Realita se na chvíli rozostřila a místo vlčice tu byla elfí žena. Sarja zalapala po dechu. Nahá elfka se usmála.

„Já jsem hraničářka, stejně jako mí přátelé. Tedy, alespoň to o nás říkají.“ Poodešla, sehnula se ke kořenům stromu a zdánlivě odnikud vytáhla šaty. Zatímco se oblékala, Sarjinu pozornost přitahovali dva muži, kteří sem přicházeli. Jejich podobnost s horskými duchy byla zarážející.

„Utáhni to pořádně, Duko,“ řekla elfka. Sarja potlačila syknutí, které se jí dralo z úst. Provazy se jí nepříjemně zařezávaly do rukou a nohou. Duko ještě jednou zkontroloval všechny uzly. Pak se zastavil před Sarjou a povzbudivě se usmál. Trochu ji to uklidnilo. Spolu s Jaavikem poodešel stranou a čekal. Do Sarjina zorného pole vplula Mabar, se svou sličnou tváří a špičatýma ušima.

„Teď už je to všechno v tvých rukou, dcerko. My jsme udělali vše, co šlo.“

Sarju zachvátila vlna paniky. Snad si konečně uvědomila, co ji čeká. Mimoděk zatahala za všechny čtyři provazy. Instinkty jí velely uprchnout. To už ale nemohla. Kůly v zemi byly zaraženy hluboko, provazy držely bezpečné uzly. Celé tělo jí polil studený pot. Halena se jí přilepila na záda a ona ucítila vlhkost země, na které ležela. Kupodivu ji to trochu uklidnilo.

„Tři dny?“ zeptala se a snažila se, aby v jejím hlase znělo odhodlání.

„Ano. A jestli ti mohu radit, neusínej. Tedy alespoň dokud to jde. Oni čekají. Pozorují. Hodnotí. Buď uspěješ a my tě odvážeme, nebo pohřbíme tvoje kosti,“ řekla Mabar. A po chvíli dodala: „Tedy, jestli je dokážeme najít.“ Nato se zvedla a odešla pryč. Sarja zůstala sama, přibitá k zemi na jednom z kopců Skadřin.

První den byl snadný. Provazy pálily a rozdíraly kůži, kdykoliv se mimoděk snažila pohnout. Země dýchala svým chladem a brouci s červy začali zkoumat její tělo. Nebylo to zlé. Sarja věděla, že mnohem horší okamžiky teprve přijdou. Pozdě odpoledne se k ní přišla podívat srna, ale něco ji vyrušilo. Sarja slyšela z dálky vytí a vrčení, naštěstí se však žádná z šelem nepřiblížila. Nesmím usnout, opakovala si Sarja, nesmím usnout.

V noci začalo pršet. Listy stromů chvíli zadržovaly déšť, jenže pak to začalo. Velké studené kapky na ni padaly z výšky. Zprvu jí to připadalo jako příjemné osvěžení, mohla uhasit žízeň a kůže sedřená provazem přestala pálit. S každým dalším okamžikem se ale cítila čím dál hůř. Každá kapka se změnila v malý kámen, který se do ní strefoval a působil bolest. Sama o sobě by byla snesitelná, kdyby těch kapek nebylo tisíce a nepadaly s neúnavností kajícníka na svaté pouti. Začalo jí být zima, roztřásla se. Když déšť ustal, děkovala svému božskému ochránci za slitování. Chtělo se jí spát, zapomenout, nechat zkoušenou mysl omýt sny. Vydržela.

Druhý den ráno sledovala slunce. Přes koruny stromů a kopce jej viděla jen občas, když zafoukal vítr. Každý jeho posun na obloze byl pro ni malou radostí. Zřejmě se nachladila. Její dech byl horký a přerývavý. Začala kašlat a s každým záchvatem si rozedrala hojící se rány na rukou i nohou. Během dne se přišlo podívat několik zvířat. Sarja viděla v jejich očích zvědavost. Na stromě kousek od ní se usadil havran a sledoval ji. Občas na chvíli odletěl, ale vždycky se vrátil. Večer dostala horečku, měla obrovskou žízeň. Když se úplně setmělo, začala blouznit.

Nesmím usnout, nesmím. Už jenom jeden den a dvě noci. Musím vydržet. Měla vidiny. Ze země kolem ní vyrůstaly malé semenáčky a mluvily k ní. Nerozuměla jim, a tak se alespoň usmívala. Zdálo se, že mají pro její trápení pochopení. Jeden jí vložil list z vlastní větvičky do úst. Sarja ho drkotajícími zuby opatrně ukousla a sežvýkala. Mezi stromy poletovala zvláštní stvoření. Vypadala jako mlha, jen jejich smaragdové oči zářily ve svitu hvězd. K ránu se znovu rozpršelo, ale jen málo. Sarja horkými, rozpraskanými rty chytala vodu a pila. Poprvé za celou dobu si uvědomila, že má velký hlad.

Slunce se po obloze šinulo pomaleji než včera. Červi už jí zkoušeli vlézt i do nosních dírek a do uší, ale Sarja je vždycky setřepala. Bylo jí mnohem lépe než v noci, horečka i kašel zázračně ustoupily. Celé dopoledne a část odpoledne slyšela vytí. Zdálo se jí, jako by se smečka pohybovala v kruhu okolo ní. Když se začalo slunce sklánět k západu, ucítila, jak se chvěje zem. Něco mohutného šlo lesem. Otřesy byly čím dál silnější a za chvíli je i slyšela. Pak se ozvalo strašlivé zařvání a Sarje hrůzou málem puklo srdce. Skadřinský obr, děsivá nestvůra a lidojed. Začala prudce škubat provazy, které se jí zařezávaly hluboko do masa. „Zatraceně, Duko, ty parchante, proč jsi to tak utahoval,“ klela. Obr se přibližoval, chvílemi už zahlédla jeho postavu mezi stromy. Naposledy škubla ze všech sil a zavyla bolestí. Provazy vydržely. Obr se otočil jejím směrem a zaposlouchal se. A pak se stal zázrak. Kolem Sarji se přehnala smečka vlků, nechala ji bez povšimnutí a vrhla se na obra. Sarja slyšela jeho vzteklý řev a zuřivé vrčení vlků. Pak se ozvalo velké zadunění a praskot dřeva a hned na to se země začala otřásat v divokém rytmu. Obr ­prchal. Vlci přišli k Sarje a stoupli si do kruhu kolem ní. Některým z tesáků kapala krev. Jeden z nich byl raněný. Lehl si k Sarje a navzájem vnímali svou bolest.

K půlnoci vlci odešli. Adrenalin už Sarje vyprchal z těla. Chtělo se jí hrozně spát. „Neusínej,“ zněl jí v hlavě Dukův hlas. „Bohové jednou jednomu člověku nabídli nesmrtelnost, pokud vydrží nespat celý týden. On však usnul, a všechno bylo ztraceno. Ty musíš vydržet jen tři dny. To dokážeš. Staneš se hraničářkou.“ Opakovala si tu historku stále dokola. Zkusila počítat hvězdy, ale přes listí jich bylo vidět jen pár. Víčka se jí několikrát sama zavřela, ale Sarja rychle zamrkala a nenechala se jimi ukolébat.

Konečně přišlo ráno. Nad Sarjou se sehnula hlava Mabar. „Vítej mezi nás.“

Sarja roztřesenými prsty natáhla tětivu. Luk se jí zdál těžší než jindy, vše bylo intenzivnější – vnímala, jak se jí tětiva zarývá do prstů, slyšela vlastní dech. Letky šípu ji zašimraly na tváři.

Slyšela cvrlikání ptáků v korunách, slyšela pohupující se větve stromů rozechvívaných větrem. V houští se něco pohnulo. Dupalo to, zvuk lámaných větviček dával tušit sílu a rychlost. Odhadnutelnou rychlost. Vypustila šíp.

Velmi krátkou chvíli vnímala jen svištění střely. Představovala si její hrot, jak rozkrajuje vzduch. Pak se ozvalo bolestivé zakvičení. Houštiny se rozezněly šramotem zmítajícího se těla. Zasáhla.

„Výborně,“ položil jí Kaleb ruku na rameno. „Už si můžeš sundat ten šátek z očí.“

„A ještě tenhle, pamatujete? Jak se Sarja poprvé vydala sama na lov?“ snažil se překřičet smích ostatních Jaavik. Seděli s Dukem, Mabar, Sarjou a Gunrokem u táborového uhně.

„Jo, ten je taky dobrý,“ přisadil si Duko a Sarja se na něj zašklebila.

„Jasně, nejdřív si zapomněla vzít šípy a musela se pro ně vracet snad pět mil,“ pokračoval Jaavik. „Pak se snažila vystopovat jelena, kterého tady Gunrok skolil už dva dny předtím, a nakonec, když už si našla srnku, po které by mohla vystřelit, jí praskla tětiva. Vrátila se zpátky, na tváři a na paži dlouhý rudý šrám. Zůstaly jí tam víc jak týden.“

„Ale to bylo před dvěma lety, teď už dokážu trefit i takové úskočné zvíře, jako jsi ty,“ rozzlobila se naoko Sarja a začala na Jaavika házet nalámané větvičky.

Všichni u ohně se znovu rozesmáli. Byli uvolnění, v dobré náladě.

Byl to masakr, nic jiného. Sarja si špinavým rukávem otřela zpocené čelo a narovnala se. Záda ji bolela, jak byla neustále v pohybu, shýbala se a natahovala. Přehlédla očima okolí a viděla desítky dalších hraničářů. Každý se staral o některého z pacientů, šeptal mu konejšivá slova, připravoval masti nebo zaceloval rány. Neměli moc času, raněných bylo příliš. Skřetí sekery jsou ostré a zanechávají děsivé stopy. Tolik zmařených životů. Tolik neštěstí. Mabar se na ni povzbudivě usmála. Sarja se znovu sklonila k ani ne dvouročnímu semenáčku, který zašlápla okovaná bota a nalomila ho u kořenů. Jemně mu vetřela do rány hojivou mast a odešla k dalšímu stromu.

Pamatuji si to první setkání velice dobře, jako by to bylo včera. Šla jsem s Malnikem. Byl to podivín, moudrost lesa mu rašila přímo z hlavy. Jenže jenom on mě tam mohl zavést, aspoň to říkala Mabar. Byla to zvláštní cesta, moc jsme toho nenamluvili. Chvílemi jsem Malnika podezřívala, že už to ani neumí, vypadal, že se s lidmi moc často nevidí. Když jsem se ho na něco zeptala, jenom zamumlal nebo se hýkavě zasmál. Měla jsem trochu strach.

To místo, kam jsme došli, bylo temné. Stromy rostly blízko u sebe, byly věkovité, se zvrásněnou kůrou. Všechno bylo tak tiché, až se mi zdálo, že slyším ozvěnu vlastních kroků z míst, kterými jsme prošli už před chvílí. Nikde se nepohnul ani lístek. Světla bylo málo, bylo sice kolem poledne, ale tady panovalo šero. Ze všeho byla cítit starobylost, tíha dlouhověkého bytí. A pak se před námi něco pohnulo. Vypadalo to jako starý, pokroucený kořen, vrásčitý a shrbený k zemi. Zůstali jsme stát a počkali, až se to dobelhalo k nám. Byla to stařena, neskutečně stará. Matka. Chvíli se na nás dívala, pak se narovnala, její staré kosti zapraštěly a já myslela, že se musí rozpadnout na prach. Jenže místo toho se začala proměňovat a za chvíli před námi stála nejkrásnější bytost, kterou jsem kdy viděla.

„Když jsem stará, mám blíž ke stromům. Líp se mi přemýšlí,“ vysvětlila mi. Tak začalo naše přátelství.

Mabar, Sarja a Jaavik čekali. Byli na průzkumu Drumav, Matka je sem poslala. Něco ji zneklidňovalo. Než se sem dostali, minuli dvě tlupy goblinů a výpravu trpaslíků. Utíkali z hor. Něčeho se báli. Dole v jeskyních se něco dělo. Něco temného. Jaavikovi sokoli se objevili na obloze, majestátní a nádherní. Byli tři, vlastně s Jaavikem čtyři. Hranice toho, kdo je čí služebník, pán nebo přítel tu byla velmi neostrá. Sokoli se snesli dolů. Mabar se Sarjou čekaly. Jaavik se sokoly chvíli mluvil a pak řekl: „Uprchlíci jsou všude. Na severu, jihu, východě i západě. Malé i velké skupinky. Je to chaos. Utíkají dokonce i podzemní příšery.“

„To je zlé, velmi zlé,“ prohlásila Matka ve své stařecké podobě. „V zemi se probudilo něco zlého, něco, co mělo spát navěky. Už chápu, proč tolik stromů mluvilo o otrávených kořenech. Čeká nás těžká doba, ale jestli ji přežijeme, budeme opět o trochu silnější.“ Pak začala rozdávat příkazy a úkoly, protože by byla špatnou Matkou, kdyby jen naříkala a nedokázala se o své děti postarat.

Šest osob sedělo v zadní místnosti zapadlé putyky kdesi u Lesa stínů. Čtyři muži, dvě ženy. Navzájem se téměř neznali, přesto je něco spojovalo. Byli to asasini, nájemní vrazi. Ti nejlepší. Jejich služby si mohli dovolit jen bohatí lidé. Nespojovala je žádná organizace, spíše stavovská čest, duchovní spřízněnost. Čas od času se scházeli, aby si vyprávěli příběhy o své práci. Pojilo je jakési neviditelné pouto, díky němuž věděli kdy a kam dojít. Klienti na tyto schůzky neměli přístup. Museli věřit, že za peníze, o které si asasini řeknou, bude práce vykonána. A asasini důvěru nikdy nezklamali, alespoň o tom nikdo nikdy neslyšel. Jenže o nich se moc příběhů nevyprávělo.

„Předpokládám, že už jsme dorazili všichni,“ ujal se slova malý muž s knírkem.

„Tys o tom snad pochyboval?“ zeptala se žena, které jistě nedělalo problém vzbudit v mužích žádost. Její oči, řasy, prsa i nehty, vše mělo nadstandardní velikost.

„Stát se může ledacos,“ rozhodil Střízlík rukama a usmál se. Bylo to hodně úlisné a neupřímné. „Takže, kdo začne?“

„Snad abys spustil ty, žvanile. Stejně to už nemožeš vydržet, huba sa ti třepe jak zpěněnému koňu,“ zabručel urostlý barbar, zachumlaný do kožichu bez rukávů.

Střízlík si jeho urážek nevšímal, pořádně si nahnul ze svého korbele a přikývl. „Tak já teda začnu.“ Udělal něco jako dramatickou pauzu a spustil.

„Já měl dostat hraničáře a myslím, že vy ostatní jste na tom byli stejně,“ zkoumavě se podíval na tváře kolem stolu, a když z nich nic nevyčetl, pokračoval. „Ten můj chlápek byl nějaké velké zvíře mezi prospektorama, co se snaží pro rekonvistského krále zabrat nějaké pěkné místečko v Drumavách. Trpaslíci tam prý měli nějaký potíže a museli opustit staré štoly, takže hory teď nepatří nikomu. Jo, Moimir není hloupý parchant, a tak si najal za vůdce svých prospektorů toho mého hraničáře. Jak určitě víte, Drumavy jsou dost drsné, na severu divočina, na jihu holé skály a pod nima poušť, chtělo to zkušeného muže. Jak se tak na to zpětně dívám, vybral si Moimir dobře.“ Střízlík zase udělal významnou pauzu a upil něco piva.

Jasně, pomyslela si Okatá, hlavně ať je tvůj protivník co nejmocnější, pak budeš vypadat jako hrdina. Proč nám to tu tlačíš do hlavy? Koho to tady zajímá? Nejsme malá děcka.

„Takže, jak říkám, byl dobrý. Věděl, jak to chodí. Přihlásil jsem se k prospektorům a nějakou dobu jsem hrál tu habaďůru. Není nad to omrknout terén co nejvíc zblízka. Jenže pak se ten zmetek nějak domáknul, že po něm někdo půjde. Začal být opatrnější a spal raději mimo tábor. Zrovna, když jsem to s ním chtěl skončit. V noci jsem ho byl navštívit ve stanu, ale ten všivák tam nebyl. Navíc jsem se tím prozradil, musel to mít nějak hlídaný. Takže, ptáček mi utek, ale ne nadlouho. Noc je pro nás jak dělaná, nemám pravdu? Tak jsem ho začal honit po těch horách. Chudáci chlapi museli být ráno dost zmatení, když jim zmizel šéf a já. Asi to připsali na vrub špatný pověsti Drumav.“ Střízlík se nadechl, ale pak si to rozmyslel a zase si zavdal. Ostatní kolem stolu poslouchali spíš jen na půl ucha, Okatá si hrála s nehty. Jenže Střízlíkovi to patrně nevadilo. Stačilo, že může mluvit. A tak zase spustil.

„Byla to bezva honička, ten chlápek byl dost tvrdý. Dokázal si odpočinout za chvilku, třeba na holý skále. Jenže já jsem vytrvalý jako honicí pes. Hnal jsem ho pořád výš a výš. Byli jsme už hodně vysoko, když ho to přestalo bavit. Pět dnů zdrhal, pět dnů. Pak si ale vzal do palice, že bude lepší mě zabít. Našel si moc pěknou skálu, ze které mi chtěl skočit na záda a zlomit vaz. Jenže nepočítal s tím, jak jsem chytrý a jak dobře ve tmě vidím. Jestli se nepletu, ani si neuvědomil, že jsem ho podřízl. Pořád si nemůže přebrat, proč nejdu. Che, che. No, aspoň má o čem přemýšlet.“ Zase nastala krátká, dramatická pauza. Snads už skončil, ne, řekla Okatá vyčítavým pohledem. Střízlík sáhl do kapsy.

„Tohle mu patřilo, nějaký hraničářský voodoo nebo co,“ hodil na stůl amulet z peří a kamenů.

Střízlík dopil svůj korbel, demonstrativně si říhl a zakřičel na hospodského. Za chvíli přišla osoba ze všeho nejvíc připomínající lesního muže a nevrlým zamručením dala najevo, že svým hostům věnuje pozornost. Střízlík si poručil další pivo, stejně jako Medvěd. Hospodský přejel zrakem ostatní a tvářil se hodně nevrle.

„Víno,“ špitla tichá žena, sedící v koutě, co možná nejvíc ve stínu. „Džbán, nebo radši rovnou dva,“ dodala téměř ustrašeným hlasem. Ostatní asasini se po ní otočili. Ten nedostatek vůle a sebevědomí je překvapil. Tichá jen pokrčila rameny.

„Ještě něco?“ zavrčel hospodský.

„To bude vše, jste velice laskav,“ řekl tmavovlasý elf a usmál se. Hospodský mu ukázal své žluté a křivé zuby a s nesrozumitelným mrmláním odešel.

„Možná by si měl najmút nějaké vlky, aby tu nerobil všecko sám. K sobě by sa hodili náramně a třeba bysme občas viděli aj příjemnější tlamu než ten jeho kuní ksicht,“ okomentoval hostinského vystupování Medvěd. Společnost u stolu se krátce zasmála.

„Tož, estli to nebude nikomu vadit, tak já zatím vypovím, jak to bylo s tím mojím pacholkem,“ řekl Medvěd povzbuzený tím, že ostatní zaujal. „Byl to stejný neotesanec jak tento tady, co nám nosí pití. Fúsiska i vlasiska měl divoké a vsadil bych sa, že mu v nich rostly kadejaké huby a travince. Měl to byt elf, nic ve zlém, kamaráde,“ otočil se Medvěd na Elfa u stolu, „ale estli na něm kdy bylo něco sličného, tak to skapalo a teď se to rozkládalo. Není ně jasné, komu može takový šunt stát za to, aby za jeho hlavu zaplatil takých peněz. V každom případě toto byl muj chlap a já sem sa ho vydal hledat.“

Medvěd se odmlčel, protože uviděl hospodského, jak přináší objednané pití. Lesní muž nesl všechno naráz, dvě piva, dva snad pětilitrové hliněné džbány a šest dřevěných pohárů. Před Střízlíka postavil korbel tak, že ho ostříkal pěnou, ale stačil mu jediný pohled na Medvěda, aby to s druhým pivem nezkoušel. Džbány postavil doprostřed stolu a poháry dal k nim. Změřil si dalším nevrlým pohledem své hosty, něco zamručel a odešel pryč.

„No, kde sem to skončil, tož ba, du toho divúsa hledat. Myslel sem, že hraničáři nejsú tak praštění jak druidi a občas sa ukážú aj mezi lidma. Tož sem chvilku pobýval ve vesnicách u teho lesa, kde sa měl zdržovat, ale nemohl sem naňho narazit ani zbla. Trošku sem sa poptal, ale nikdo nic nevěděl, enom ňa utvrdili v tem, že je to pořádný vypatlanec. Čas sa začal krátit, tož sem sa sebral a vyrazil do teho lesa. Trochu sem blúdil, bo to tam bylo pěkně zarostlé, opravdová divočina. Eště někdy ňa bude někerý přesvěčovat, že sa hraničáři a druidi starajú o les, a já sa mu vysměju do ksichtu. Taký bordel jak tam nebyl ani v Sardu, když buchla ta magická věža. Všude samé popadané větve, listů závěje snad z minulého podzima, všechno tam smrdělo a bylo porostené nějakýma hubama. Pavúků tam měl celú legiu, velkých aj chlupatých, a hadi, ještěrky a další slizáci to tam slinili jak zjednaní. Fakt hnus, to doma neměla ani moja mama, a že ta sa kór snažila, aby nám naša chalupa co skoro spadla na hlavu. Kdybych věděl, jak strašně to tam bude smrdět, du hnedka po čuchu a mám za chvílu vystarané.“

Jeden po druhém si asasini začali nalévat vína ze džbánů, jenom Střízlík odmítl nabídku Tiché a vpíjel se do svého korbelu. Bylo na něm vidět, že je vzteklý. Jeho příběh nijak nezaujal, Medvědovým se všichni výborně bavili, přestože byl mnohem nudnější.

„No, jako súpeř nic moc, stačila mu jedna do dyně a už sa nezdvihl. Myslím, že o mně aj věděl, ale možná už to neměl v kebuli v pořádku a nedocházelo mu to, nebo si myslel, že ňa vystraší páru hadama a pavúkama. S tyma slizama sme si taky trošku pošpásovali, ale nebylo to nic, co by stálo za řeč. Chtěl sem něco přinést jako potvrzení, že to má chlapec za sebú, jenže byl úplně nahatý a ani na krku mu nic neviselo. Tož sem mu vyrval pačesy. Tady sú.“

Medvěd pro něco sáhl do kapsy, a pak to začal vytřepávat z ruky na stůl. Všichni okolo by přísahali, že to bylo živé, mrskalo to sebou a každopádně to bylo hodně nechutné.

Okatá jedním ze svých dlouhých nehtů strčila do hromádky vlasů odpraveného hraničáře. Něco tak odpudivého a slizkého ještě neviděla, ale svým způsobem ji to přitahovalo. Nalila si další pohár vína, očima však nepřestávala sledovat tu esenci naturalismu a primitivnosti. Sama byla zplozena uprostřed divočiny a přišla na svět ve vlhké a studené jeskyni. Ještě teď někdy cítila ten chlad, první vzpomínku na tento svět. Oba rodiče patřili k hraničářům, těm podivným lidem, kteří popírají pokrok a vývoj, když se straní civilizace a považují ji za největší omyl světa. Měla být hraničářkou, její rodiče pro to udělali vše. Stala se součástí přírody už při narození a do svých šestnácti neviděla víc než pět domů pohromadě. Neměla skoro žádné kamarády, pokud se nepočítají zajíci, srnky a vlci. Ty staré, plesnivějící vlasy jí vracely na mysl vzpomínky, které pečlivě schovávala před okolním světem.

„Pěkný příběh,“ zhodnotil Medvědovo vyprávění nosovým hlasem asasin, který dosud mlčel. Jeho tvář byla přísná a stažená vráskami, muselo mu být už notně přes padesát let. Veterán. Podivný úkaz mezi nájemnými vrahy. „Zvláštnost těch tvorů, do nichž lidé zmutují,“ pokračoval, „když je posedne touha po přírodě...“ Ale Okatá ho neposlouchala. Myšlenky se jí honily hlavou a vytahovaly z paměti staré bolesti.

Není divu, že mě dětství poznamenalo. Odmalička ve mně doutnala nenávist, nějak jsem cítila, že mi něco chybí. Já jsem byla stvořena pro lidi, ne pro les. A Matka to věděla. Poznala hned, že jsem jiná. Ona jediná to chápala. Ne jako moji rodiče. Ona mi rozuměla a snad proto mě ještě něco ke starému životu váže. Proč mě jenom nutili, abych byla jako oni? Proč? Nemuseli by teď být mrtví a já bych nemusela dělat tuto prokletou práci.

„...možná je naše práce vlastně službou světu, když ho očistíme od těch zmrzačených chudáků. Jejich mozek je dozajista podřadný...“ zněl místností nosový hlas.

Ale jak jsem tomu měla zabránit? Kdo mě měl ochránit před mým vlastním já? Tak jsem toužila utéct, ale rodiče mě vždycky chytli a krutě potrestali. Okaté se před očima na chvíli mihla silueta postavy visící za jednu nohu na stromě, pak další okusující hladem skálu porostlou lišejníky. Cítila vlhkost čerstvě vykopané hlíny, doteky miliónů malých tělíček zkoumajících její kůži. Jsem snad opravdu zodpovědná za jejich smrt? Vždyť to byla jen obrana, nic jiného. Musela jsem je zabít, nebo by nakonec oni umořili mě. A Matka jim to říkala, Matka jim radila, aby mne nechali jít. Proč ji neposlechli, jako vždycky? Proč se protivili její vůli?

„To je opravdu zajímavý pohled na věc,“ odpověděl Veteránovi Střízlík. „Hned se cítím líp. A když tak nad tím uvažuji...“

Znovu mám ruce od krve, podivila se Okatá. Nikdy ji nedokážu smýt. „Jste jako dva stíny, které mě budou navždycky provázet, že?“ řekla v duchu a siluety jejích rodičů přikývly. Viděla, jak jsou vybledlé v místech, kde je bodla. Šest ran pro otce a sedm pro matku, kterou nenáviděla víc. To kvůli nim si zvykla na zabíjení, kvůli nim je asasinkou. Já mám na rukou vaši krev, ale krev každého, koho jsem zabila potom, padá na vaši hlavu, zašeptala zlostně stínům.

„Další příběh?“ nadhodil Elf, kterého začala diskuse Veterána se Střízlíkem urážet. Jeho příjemný hlas vtáhl Okatou zpět do reality. Odsunula pomalu ruku od vlasů mrtvého a rozhlédla se po ostatních. Čekali, nikomu se nechtělo začít. Okatá se bála dalších vzpomínek, tak raději sama promluvila. Její hlas byl sebejistý, pohrdavý a drsný.

„Není moc co vykládat. Byl to chlap. Našla sem ho v jedné pajze, podobné této. Stačilo mu trochu zalichotit a byl můj. Když umíral, prožíval největší rozkoš svého života. Tenhle prsten mi dal, než jsme vlezli do postele.“

Ledabyle hodila šperk na stůl. Byl dřevěný, s vyřezávanými listy po obvodu.

Hladina vína v obou džbánech už notně klesla. Nakonec si i Střízlík nalil svůj pohár a pomalu z něj upíjel. Společnost začala být veselá a sem tam někdo dal k dobru oplzlejší vtip. Medvěd s Veteránem a Střízlíkem se bavili na účet hospodského, který jim na stůl donesl zvěřinu. Zatímco se ostatní pustili do jídla, začal vyprávět svůj příběh Elf.

„Nevím, zda to byla zlomyslnost nebo prozřetelnost, ale mým cílem byla elfka. Krásná elfka. Měla své kouzlo, šarm, duši, která zářila a projasňovala její okolí. Opravdový klenot. Je všeobecně známé, že elfí krása je mnohem subtilnější a silnější, než jaká by se kdy mohla vyskytnou u lidí nebo jiných tvorů. Podle mých subjektivních měřítek byla tato hraničářka královnou mezi elfími kráskami. A na mně bylo, abych ten klenot uloupil a zhasl jeho jas.“ Elfův hlas byl stále stejně příjemný, ozývaly se v něm jen jemné podtóny smutku, které žádný asasin u stolu nebyl schopen vědomě postřehnout.

„Svou duši jsem prodal už dávno, přináším smrt bez výčitek. Vím, kdo jsem. Ale jednu věc jsem si nenechal vzít. Způsob, jakým budu dělat svou práci. I tak sprostý skutek jako vražda může mít svou poezii, aby oslavil svého strůjce. Já téhle poezii rozumím a cítím ji v sobě. Proto jsem za tou elfkou zašel a řekl jí, že ji musím zabít. Prozradil jsem jí tolik, aby pochopila, že to nedělám ze zášti ani nemstím nějakou starou křivdu. Ona poezii zkázy také rozuměla, o to byl můj úkol jednodušší. Nakonec jsme se domluvili, že nejlepším způsobem její smrti bude lov. Při něm nemusí pokaždé zemřít oběť, je tady šance na její vítězství a navíc, není to krásný konec pro hraničáře, být uloven dravcem? Pocítil jsem k ní náklonnost, zvláštní druh souznění. Ta elfka chápala, jak je svět stvořen, a byla dost pokorná, aby se nepříčila jeho řádu.“

Tichá s Okatou pozorně poslouchaly Elfův příběh. Něco v něm je přitahovalo, rozeznívalo struny hluboko v jejich vlastním já, o kterých neměly ani potuchy. Ostatní se mnohem víc věnovali své zvěřině.

„Vzal jsem si jen luk, tři šípy, nůž a dva kameny. Nic víc. Lovec musí mít důstojnost, respekt ke své oběti. Uctít její sílu. Ne zabít její tělo jakýmkoliv prostředkem. Elfka měla stejné zbraně. Byla sice oběť, ona byla napadena, ale to neznamenalo, že bude jen utíkat. I když to bylo přesně to, co na začátku udělala. Jen na malou chvíli jsem se lekl, že by mohla porušit své slovo a zmizet. Překazit náš boj, soupeření nahlížené samotnými bohy. Ale ona to neudělala. Uctil jsem její jméno, zapsal ho do svého srdce, aby až zemřu, o něm věděli i bohové.“

Střízlík si říhl, a pak ještě jednou. Medvěd se tomu zachechtal. Oba už byli trochu opilí. Veterán začal pozorněji poslouchat Elfovo vyprávění. Tichá si vložila do úst zelený lístek, který vyndala z váčku u opasku. Pomalu, soustředěně ho začala žvýkat.

„Nechal jsem ji běžet, nepronásledoval jsem ji hned. Naše duše byly spojeny, viděl jsem ji jasně jako vycházející slunce, i když byla míle daleko. Měla už obrovský náskok, když jsem vyrazil. Zakřičel jsem a ona uslyšela ozvěnu toho zvuku ve své hlavě. Věděla, že přicházím. Zastavila se a začala hledat místo, kde se střetneme. Už nemělo smysl dále utíkat, neboť jsem jí byl na stopě, přitahován jejím bytím. Připravovala se na okamžik, až se objevím mezi stromy, aby mohla vystřelit. První z jejích šípů se zabodl těsně za mou patou. Druhý mi rozřízl kůži na rameni a zanechal za sebou rudý šrám. Třetím minula mé srdce jen o kousek. Jeho hrot se mi otřel o spodní část klíční kosti a prošel ven. Nevnímal jsem tu bolest, nemohl jsem. Lovec, který prokáže slabost, není hoden své oběti. Doběhl jsem až na dvacet sáhů k ní, svůj vlastní luk v rukou. Hodila po mně kamenem, trefila se do nohy. Trochu jsem zavrávoral. Vložil jsem šíp. Hodila znovu, tentokrát mě zasáhla těsně nad břicho. Mé vidění se rozostřilo, svalstvem mi projel záchvěv neovladatelné křeče. Natáhl jsem luk. Neviděl jsem ji, jen jsem ji cítil. Vystřelil jsem, slepý bolestí. Nůž už hodit nestačila, můj šíp ukončil náš souboj. Sesul jsem se k zemi a několik hodin nechal svou mysl putovat po krajinách mimo tento svět.“

V místnosti bylo ticho. Elf položil na stůl hrot šípu. Každý po svém vstřebával, co právě slyšel.

Dojem z Elfova vyprávění se pořád vznášel nad asasiny. Trvalo dlouhou dobu, než někdo znovu promluvil. Každý si hleděl vlastního poháru a pil, protože to bylo to nejjednodušší, co se dalo dělat. Nakonec to Veterán už nevydržel a řekl: „Ještě zbývají dva příběhy.“ Podíval se na Tichou, ale ta nevypadala, že by chtěla mluvit.

„Dobře, vypadá to, že teď je řada na mně,“ pokračoval a odložil pohár. Zatřepal hlavou, jak se snažil pročistit si ji. Víno bylo silné a jazyk se mu začínal plést. Medvědovi, Střízlíkovi a Okaté už těžkla víčka, museli občas zamrkat, aby neusnuli.

„Hmm,“ zabručel Veterán, „kde začít? Možná u mě. To bude nejlepší. Prožil jsem toho dost na to, abych zjistil, že nikdy nic nedostanete zadarmo. Musíte být silní, abyste mohli brát, jinak berou ostatní vám. Peníze, přátele, život. Na tom nezáleží. Nakonec přijdete o všechno, pokud se nenaučíte být silní. Život mi tuhle moudrost vtloukl do palice poměrně brzo. Morálku ani slitování jsem nikdy neměl. Proto vás nemůže překvapit, že já svému hraničáři žádnou šanci na únik nedal. Začal jsem po něm pátrat, podplatil jsem pár lidí, aby mi pomohli vlákat ho do léčky. Nebyl to žádný svatoušek, čas od času si vyrazil do města trochu si užít. Věděl o nějakém nalezišti drahokamů nebo zlata, protože pokaždé utrácel peníze jen za to nejlepší zboží, ať u to byl chlast, jídlo nebo ženská.“

Veterán si odkašlal a polkl sliny. Medvěd na chvíli usnul a probudil se, až když mu hlava spadla na stůl. Chtěl se zatvářit omluvně, ale opilost mu dovolila jen slaboduchý úsměv.

„Počkal jsem si na něho s několika chlapy přímo v bordelu, a když byl zrovna v nejlepším, vlítli jsme dovnitř a omráčili ho. Měl jsem s ním ještě nějaké plány, nechtěl jsem ho hned zabít. Vyplatil jsem své pomocníky a odnesl jsem hraničáře do sklepa jednoho starého neobydleného domu. Tam jsem ho přikoval ke stěně, za ruce i za nohy, a počkal, až se probere. Nemám hraničáře rád. Nesnáším je, je to podřadná chamraď, zplozenci démonů a čarodějnic. Vždycky si s chutí odplivnu, když vím, že je jich o jednoho míň. Jsou to bastardi, bestie špinící náš svět. Proto jsem ho nezabil hned, chtěl jsem ho mučit, abych mu ukázal, jak trpím já, když musím žít vedle někoho takového. A chtěl jsem vědět, kde má ukrytý svůj poklad. Peníze se hodí vždycky.“

Elf s Tichou na Veterána hleděli s neskrývaným odporem. Ostatní byli příliš opilí, než aby jim docházel celý smysl jeho slov.

„Vydržel jak kůň. Nic takového jsem ještě neviděl. Bolest skoro nevnímal. Neprosil o milost, neřval, neklel. Díval se na mě, posměšně a pohrdavě, když jsem mu pálil kůži, řezal ho, lámal mu kosti. Myslel jsem si, že nakonec musí povolit, že musí být nějaká hranice, kdy už nevydrží tu bolest a všechno mi prozradí. Nic takového jsem nenašel. Ať jsem udělal cokoliv, jeho oči mě sledovaly, chladné a jasné, a ze rtů mu úsměšek nezmizel. Když jsem s ním skončil, vypadal jako vyvržená srna. Mohli jste na něm vidět všechny vnitřnosti i to zatracené srdce, co pořád bilo. Bylo mi z něho na nic, taková nelidská zrůda. Páchl jako hnízdo hadů. Pozvracel jsem se. A ty jeho jasné oči mě pořád sledovaly. Pak jsem ho zabil. Zuřil jsem, běsnil, byl jsem bez sebe. Ten bastard se mi smál i po smrti. Podpálil jsem ho i s barákem. Tohle jsem si vzal na důkaz jeho smrti,“ dokončil Veterán a vysypal něco z váčku. Chřestilo to jako kostky, ale bylo to menší. Elf i Tichá se zděšeně dívali na stůl.

„Zuby,“ přikývl Veterán a roztáhl ústa do širokého úsměvu.

„Démoni se mi znovu smějí do tváře,“ řekl Elf, viditelně zhnusený společností, v níž se právě nacházel. „Řekni nám svůj příběh, než odejdu.“ Tichá se na něho dívala a měřila ho svýma chladnýma očima. Uvnitř její hlavy se odehrával souboj spravedlnosti se soucitem. Ještě ne, pomyslela si, ještě nebudu rozhodovat. Ještě chvíli počkám.

Veterán si zklamaně nalil zbytek vína. Neměl pohár plný ani z půlky. Medvěd se Střízlíkem usnuli na stole. Jejich dech začal být mělký. Okatá se držela za břicho. Bylo jí špatně a hrozně se jí chtělo spát.

„No, už není moc komu vyprávět,“ odtušila Tichá a přelétla očima společnost. Veterán právě spadl ze židle a už se ani nepokusil vstát. „Ale myslím, že bude správné, když to řeknu.“ Do jedné ruky si dala zelený lístek, druhou nechala volně viset tak, aby mohla rychle tasit svou dýku.

„Já měla zabít hraničářku, stejně jako ty,“ mluvila k Elfovi. „Byla mladá a ještě si ani nestačila udělat žádné nepřátele. Nevěděla nic o celé té věci, měla jenom smůlu, že se dostala dost blízko k lidem, kteří chtěli zachránit svět. Všichni, které každý z vás zabil, byli její přátelé. Učili ji poznávat mystéria přírody, díky nim se stala hraničářkou. Nikdo neměl právo vzít jí život.“

Elf na Tichou hleděl se směsicí překvapení, nechápavosti a obdivu. Okatá se zaklonila, opřená o opěradlo židle. Její oči byly skelné, bez života.

„A možná že právě proto, že byla příliš nevinná, to nebyla ona, kdo umřel. Někdo, snad bohové, zapříčinil, že její vražedkyně spadla z koně a celou noc ležela s otevřenou zlomeninou u cesty, v prudkém lijáku. Tam ji našla hraničářka, kterou měla zabít. Starala se o ni, léčila ji. Jenže vražedkyně na tom byla zle. V horečkách probděla celé dny a noci, blouznila a vyprávěla podivný příběh. Chvíli trvalo, než to hraničářka všechno pochopila. Ale pak jí bylo jasné, že někdo chce zabít ji a její přátele. Chtěla je varovat, ale bylo už pozdě. Všichni byli mrtví. Zavraždění.“

„Ty, ty jsi ta hraničářka,“ dovtípil se Elf. Tichá přikývla.

„Řekla mi všechno. Kdo vás najal, za kolik, kde se sejdete, abyste si mohli vyprávět o smrti mých blízkých. Nevěděla jsem, co mám dělat. Jsem teď sama, bez přátel, na kterých mi nejvíc záleželo. Zůstal mi jen Duko.“ Tichá kývla ke dveřím do místnosti, ve kterých stál hospodský a muž s mečem v ruce. Elf se ohlédl a přikývl. Dávalo to smysl. Pomsta.

„Nechtěla jsem ji nechat umřít, protože pak bych byla jako vy. Starala jsem se o ni až do poslední hodiny. Možná kdybych se na ni vykašlala, mohl někdo z mých přátel žít. Ale to už je jedno. Aspoň je pomstím.“

„Jed,“ řekl Elf. „Ve víně nebo v jídle?“

„Ve víně,“ odpověděla Sarja. „Slyšíš to?“

Elf se zaposlouchal. Bylo ticho. „Nedýchají,“ řekl. Sarja přikývla.

„A co bude se mnou?“ zeptal se po chvíli Elf. „Asi jsem vypil málo toho vína. Počkáš, až mě ten jed pomalu umoří, nebo necháš přítele, aby dokončil tvou práci?“

Sarja se zamyslela. Teď se musela rozhodnout. Třeba to byla vůle bohů, že zrovna on tolik nepil. Zvedla zpod stolu ruku se zeleným lístkem a dala ji před Elfa. Ten se na ni tázavě podíval.

„Protijed,“ řekla Sarja. „Nebudu tě zabíjet. Nechám, ať tě soudí bohové.“

Vstala, zaplatila hostinskému a odešla spolu s Dukem. V lese už bylo připraveno pět hrobů. Jeden z nich zůstane ještě nějakou dobu prázdný.

Sešli se u Matky. Bylo jich hodně, neznala skoro nikoho. Ještě že tu s ní byl Duko. Začala na něm být mnohem víc závislá, než by si kdy myslela, že je to možné. Matka měla podobu mladé dívky. Teď už nebylo třeba dlouze rozmýšlet a dumat nad tajemnými zvěstmi a zprávami. Vše bylo jasné.

„Musíte vyrazit do Drumav a prozkoumat jejich jeskyně,“ řekla Matka. „Někde tam to musí být.“

„A co vlastně hledáme?“ zeptal se jeden z hraničářů.

„Nevím přesně,“ odpověděla Matka. „Může to mít hodně podob, ale všechny budou zkažené a nepřátelské životu. Temné plameny, otrávená voda, zkažený vzduch, může to vypadat jako cokoliv. Ale až to najdete, poznáte to.“

Hraničáři se začali rozcházet. „Sarjo,“ zavolala na ni Matka. Sarja přišla blíž. „Bude to hodně nebezpečné, z podzemí neutekli všichni a zůstali tam spíš ti špatní než ti, co by vám chtěli pomoci. Bylo by dobré zavolat na pomoc své staré přátele.“ Sarja přikývla. Staří přátelé. Tolik roků si na ně skoro nevzpomněla.

„Jsme tady,“ oznámila Sarja. Zbytek výpravy se na ni podíval. Z tváří hraničářů se nedalo nic vyčíst, zato Hrúgar, Finin a Ruk se netvářili nijak šťastně. Očima se snažili zachytit něco v temném tunelu, ale bez většího úspěchu. To nos jim dával mnohem víc informací. Zevnitř něco páchlo. Opravdu hodně.

„Dobře, a teď?“ zeptal se Hrúgar. „Být tebou bych si rozmyslel, než řekneš, abysme šli tam dolů. Zrovinka nejsem v nejlepší náladě a něco mi říká, že se mně chce naštvat.“ Rukou si přejel zpocenou pleš a zatvářil se vyzývavě. Sarja si vzdychla.

„Nějaké problémy?“ přistoupil k ní jeden z hraničářů a trochu pohrdavým pohledem si měřil trpaslíka v nezvyklém kněžském rouchu.

„Ne, Duko, Hrúgar se jen strašně rád poslouchá,“ odpověděla Sarja. „Je rebelem tělem i duší a trpaslíci jsou přece málomluvní, ne?“ Oči jí hrály, když viděla, jak začíná Hrúgar rudnout.

„Chmm, tak já sem rebel, co se rád poslouchá? A ty ně eště popichuješ. Moc se nesměj, sem zvědavý, jak ti bude, až budeme v tý díře víc jak hodinu. Nevím, kdo ždycky nejvíc mluvil, že se potřebuje umýt. Hraničářka. Tak velké kulové, si fajnová jak městská holka.“ Hrúgar si ještě něco mručel pro sebe, ale už to nebylo slyšet, protože vcházel do jeskyně. Hraničáři na sebe jen nechápavě hleděli, ale Ruk se Sarjou dělali, co mohli, aby se nesmáli nahlas. Finin vyrazila za trpaslíkem. Ona se nesmála nikdy.

Trmáceli se podzemím už přes dva týdny. Za tu dobu se připletli do tří šarvátek, které nestály za řeč, a jedné, po které musela jedna z hraničářek dávat Ruka a Finin dohromady. Strašlivý puch nechali za sebou už třetí den, když minuli mršinu zvířete velkého jako drak. Všechny tři jeho hlavy byly uťaty z masivních krků. Toho, kdo to udělal, naštěstí nestřetli. Mnohem dále v podzemí se museli proplížit potmě přes území krvelačných tvorů, kteří právě slavili svátek svého boha a horečně sháněli co největší počet obětin. Hraničáři a hraničářky, kteří doprovázeli Sarju, byli celou dobu mlčenliví. Vše přijímali s klidem, nic je nevyvádělo z rovnováhy. Jako kdyby byli pod vlivem nějakého mocného kouzla. Hrúgar se několikrát snažil najít k nim cestu, dokonce jednu hraničářku nestydatě sváděl, ale nic z toho nemělo účinek. Družina vedla hraničáře jako nějaká eskorta, která nevěděla nic o cíli výpravy.

Ruk zpomalil krok a nechal kolem sebe projít skupinu hraničářů. Poslední šla Sarja. Ruk ji vzal za ruku a naznačil, aby také zpomalila. Když se mu zdálo, že už jsou mimo doslech ostatních, podíval se jí do tváře.

„Sarjo, víš, že pro tebe udělám cokoliv. Po tom, co se stalo s Tarkem, jsi jediný člověk, na kterém mi fakt záleží. Ale všechno má své meze. Co tady ksakru děláme? Nemyslíš, že už je čas nám to říct? Finin je to jedno a Hrúgar je dost šílený na to, aby se vydal kamkoliv. Mně se ale nechce jenom tak tady chcípnout. Jsme tu už víc jak patnáct dnů. Patnáct dnů bez slunka. Sarjo, tak dlouho jsme v podzemí ještě nebyli. Vůbec to tu neznáme. Kam nás to vedeš?“

Sarja se snažila Rukovi hledět do očí. Nepřerušovala ho. Nebylo to pro ni lehké. Na jedné straně staří přátelé, na straně druhé Matka a její Volání. Co má Rukovi říct? Že se rozhodla obětovat své přátele, aby splnila svěřené poslání? Co je to pár životů ve srovnání se záchranou světa? Ale vysvětlujte to někomu, jehož život je právě mezi těmi, které je třeba obětovat!

„Ruku, věř mi, už sme skoro u cíle. A až se vrátíme, budem strašně bohatý. Tak, že si budem moct zaplatit nesmrtelnost.“ Rukovy oči se zaleskly. Vždycky slyšel na sliby o bohatství, ať si byly jak chtěly přehnané.

„Fakt?“ zeptal se a ani nečekal na odpověď. Znovu zrychlil krok, aby mohl s Hrúgarem probrat, kolik asi taková nesmrtelnost může stát. Musí to být dost. Ruk už přemýšlel, jak si takové bohatství odnese. Sarje se na tváři objevily slzy. Bylo tak snadné obelhat svého kamaráda. Styděla se za sebe, nenáviděla Matku, že jí dala tento úkol. Pak se jí v duchu omlouvala a znovu ji proklínala. City se v ní střetávaly se smyslem pro povinnost. Proč to nemůže udělat někdo jiný? Nad touhle otázkou už neměla čas přemýšlet, před sebou uslyšela hluk boje.

Sarja se rychle rozběhla dopředu. Někdo tam něco křičel, ale nebylo mu rozumět. A pak se celá jeskyně zachvěla, jak jí pronikal hluboký, táhlý tón. Samotné kosti země se roztřásly. Vše na chvíli ztichlo, a pak se spustil příšerný jekot. Snad stovka hrdel naráz řvala tenkým hlasem, jako sirotčinec stravovaný ohněm. Sarja utíkala chodbou chabě ozářenou vlastní pochodní. Vpředu svítilo něco mnohem jasněji, skoro jako polední slunce. Ještě jedna mírná zatáčka a Sarja vběhla přímo doprostřed šílené vřavy.

Všude bylo plno malých slizkých tvorů s pokožkou, která hořela jasným plamenem. Malá ústa měli plná zubů a neustále dokořán, jak ječeli. Hrúgar se rozmachoval kyjem i sekerkou, na tváři široký úsměv šílence. Ruk uskakoval před třemi slizouny a odháněl je od sebe dýkou. Hraničáři se rozdělili na dvě skupinky. Jedna stála blízko ústí chodby a vypouštěla ze svých krátkých luků na démonická stvoření jeden šíp za druhým. Druhá se kryla zády k sobě a snažila se držet si útočníky od těla. Všude vládl zmatek. Hořící slizouni seskakovali ze stropu, vylézali z děr v podlaze. Vrhali se bez jakékoliv taktiky na své oběti, pálili, kousali a kopali. Finin mezi nimi obratně kličkovala a její meč svištěl v divokých obloucích. Vzduchem létala rozseknutá těla, ale další slizouni se objevili hned místo zabitých. Sarja vytáhla svou zbraň a vrhla se mezi příšery.

Zdálo se, že tohle bude jejich poslední boj, ale když už ztrácela naději, nepřátel začalo ubývat. Spolu s Finin si navzájem kryly záda a přebíraly bestie, jak se to naučily během minulých let. Obě byly jen mírně popálené, bez škrábanců a kousnutí. Umně se vyhýbaly Hrúgarovi, který kolem sebe bil hlava nehlava. Lysina mu už napuchala, jak ji měl spálenou, a to ho dohánělo k ještě větší zuřivosti. Lučištníci konečně vystřelili po posledních slizounech a všichni unaveně sklonili své zbraně.

Sarja se rozhlédla kolem sebe. Země byla lepkavá krví a na mnoha místech hořela těla mrtvých příšer. Nedal se udělat krok, aby na nějakou nešlápla. Vzduch se začal kazit puchem z jejich otevřených vnitřností. Několik hraničářů začalo zvracet. Vtom si Sarja uvědomila, že tu někdo chybí. Ruk. Rychle se rozhlédla kolem. Naposledy byl přece u téhle stěny. Pak uviděla jeho ruku, bezvládně opřenou o skálu. Zbytek Ruka nebylo vidět, zakrývala ho těla slizkých ďasů. Sarja se k němu rychle vrhla. Jedna z příšer, bez půlky těla, byla ještě zahryznutá do Rukova krku. Sarja máchla svým mečem a odhodila ji daleko dozadu. Rukovi však už pomoct nemohla. Na tváři měl hrůzu a překvapení. Možná, že útok přišel zrovna ve chvíli, kdy zjistil cenu nesmrtelnosti. Sarja klesla na kolena a do dlaní vzala Rukovu hlavu. Pak začala plakat.

„Sarjo,“ ozval se po chvíli tichý hlas. „Jsme u cíle.“

Sarja se otočila, oči pořád plné slz. Ano, tam vzadu, to musí být ono. To, o čem mluvila Matka. Nákaza, nemoc naší země. Takže je to pravda. Opatrně položila Ruka na zem. Teprve teď si všimla, že Hrúgar s Finin stáli celou dobu vedle ní. Pohlédla na ně a slzy jí znovu vhrkly do očí. Teď ale musí být silná. Je u cíle. Zaplatila krutou daň, ale je u cíle. Přišla blíž k zadní části jeskyně a zadívala se do tmavého jezírka, které se tam přelévalo. Voda v něm byla podivná, hustší než normálně a zvláštně se leskla. Sarja ji nabrala do dlaně, přičichla a podívala se na Duka.

„Je to ona. Jdeme.“

Beze slova vysvětlení se začali všichni hraničáři svlékat a jeden po druhém se ponořili pod hladinu. Finin s Hrúgarem jen nechápavě hleděli. „Počkejte,“ bylo jediné, co jim Sarja řekla.

„Zatracení hraničáři a jejich mystéria,“ zabručel Hrúgar. „Ruk je mrtvý, my dva tu stojíme jak podzemní goblini na noční hlídce a Sarja se svýma pobratimama se utopila v jezírku, ve kterém bych si sotva smočil nohy. Dyť tam sou už víc jak hodinu. A eště tam lezou nahatí.“

Finin mlčela, opřená o stěnu. Jednou rukou mechanicky leštila svůj meč. Za více než dvě hodiny se nad hladinu vynořila Sarjina hlava a hluboce se nadechla.

„Musíme se rychle vrátit, Matka měla pravdu. Thurguras se znovu rodí. Prorůstá z lůna země, prožírá se k povrchu, ke svým starým ruinám. Matka to cítila, věděla, že něco v ní není v pořádku. Celá příroda je v nebezpečí. Musíme všechny varovat.“

„Říkalas Thurguras?“ vydechl překvapeně Hrúgar. „Temné město? To temné město, o kterém nám vyprávěli dědové?“

„Ano. Tohle, co vidíte,“ ukázala na jezírko, „je jeho duše. Rozlévá se už míle daleko. Dere se nahoru a cestou pohlcuje všechno živé a dělá z toho bestie.“

Sarja se začala oblékat.

„A ostatní?“ zeptal se Hrúgar.

Zavrtěla smutně hlavou. „Už nepřijdou. Thurguras je pozřel.“

Byly to těžké časy, ve kterých mi Veliký Orphag přisoudil žít. Již šedesát dní a šedesát nocí, od chvíle, kdy jsem opustil záplavami zpustošenou rodnou ves, jsem se plahočil sněhovými závějemi – nemaje co do úst, vyháněn od prahů sněhem zavátých chatrčí, osamělý chlapec v mnišské sutaně, který se rozhodl vyhledat ztracený klášter Orphagiánů a poznat Pravdu. Zdálo by se, že jsem přežil jen díky štěstí, já však na štěstí nevěřil – mou jedinou vírou a spásou byl Orphag.

Spolu se sněhovými vločkami se tehdy na zem snesla úzkost a beznaděj, spolu s mrazivým větrem kolovaly krajem temné zvěsti. Lidé mluvili o probuzeném Zlu, o Thurgurasu, o temných mocnostech prohánějících se krajem, jež ničí a pálí vše živé. Nevěřil jsem těm zkazkám, měl jsem je za tmářské bludy.

Do chvíle, než jsem spatřil Valdepur.

Z hromady zčernalých sutin stoupala k nebi hustá oblaka dýmu. Vzduch páchl spáleninou, sníh byl černý od sazí a pokrytý kusy vylámaného zdiva. Když Arson spatřil všechnu tu spoušť, chvíli nebyl schopen pohybu. Jen stál a díval se, jak černé kostry domů zapadávají sněhem.

Uprostřed trosek Valdepuru stála kamenná studna, která jediná odolala ohni. O studnu se opírala sedící postava s hlavou svěšenou na prsa. Z břicha jí trčelo dlouhé kopí. Arson se začal modlit.

„Prosím, Ty, jenž bdíš nad mými kroky a dáváš mému tápání řád, Ty, jenž jediný mezi všemi vidíš a víš…“

Ozvalo se ržání koní. Zanedlouho poblíž zaduněla kopyta, bylo slyšet frkání a lidské hlasy.

„Prosím, ó Veliký, dej mi sílu vzdorovat zlu a útlaku, odveď mě od těchto temných znamení…“

Koně vjeli do vypáleného Valdepuru. Jejich jezdci byli oděni v černém, v rukou třímali obnažené zbraně – zahnuté šavle, palcáty a kopí. Když spatřili klečícího chlapce, jako jeden muž přitáhli prudce uzdy. Arsona ohodila sprška sněhu, odlétajícího od koňských kopyt. Otočil se a pohlédl na ně.

Jeden z jezdců, ten, který jel v čele, seskočil z koně a výhružně zachrčel. Měl zahalenou tvář, všichni měli zahalené tváře – Arson si však podle toho zvuku dokázal jejich obličeje představit. Byl rád, že je nevidí.

„Prosím, Pane, Veliký Orphagu, ušetři můj život…“

Hej, vy tam!“ ozval se obhroublý, sípavý výkřik. Arson otevřel oči a nevěřícně je upřel na zjevení, které vyšlo zpoza zřícené zídky. I Černí jezdci se ohlédli.

Podsaditý muž v dlouhé róbě, přes kterou měl navlečenu hřeby pobitou halenu, k nim mířil energickým krokem. Za ním šla vysoká, v koženém brnění oděná dívka. V ruce držela meč.

„Táhněte, mrchožrouti zpropadený, kšá!“ křičel ten muž a drobná očka se mu leskla jako šílenci. „Padejte se nažrat jinam! Nechte kluka na pokoji!“

Černí jezdci chvíli stáli jako přikovaní. Pak se jejich vůdce hlasitě, hrdelně rozesmál. „Bl…ázne!“ zařval přerývaně. „Co ty myslíš? On chcípne, chcípneš i ty! Červe, chcípáku! Chcípat se bude, jó, ano!“

Šílenství v cizincových očích bylo teď ještě zřetelnější. Nehezky se zazubil a s hlasitým dupáním se postavil přímo před jezdce. „Houby chcípat, hajzle mrchožroutskej. Ve jménu Velikýho Orphaga ti povídám, nechej kluka bejt!“

Při zaslechnutí Orphagova jména poskočilo Arsonovi srdce. Černý jezdec zařval a napřáhl se k ráně – náhle se však jeho pohled setkal s cizincovým, a on z neznámého důvodu neudeřil.

„Povím ti to ještě jednou,“ řekl pomalu, zřetelně cizinec, a ten hlas byl náhle silný, rozléhal se všude, i uvnitř Arsonovy hlavy, „a řeknu to naposledy, takže mě dobře poslouchej, pokud nechceš skončit ve věčnejch mukách Tar’gleá, nebo jak se to vaše předpeklí menuje. Sem Hrúgar, kněz Orphagův, a Veliký Orphag je můj pán. Ty jsi nic, mrchožrout, nula, kterou odvane Orphagův hněv, sáhne-li na život jeho věrnýho služebníka. Slyšíš, bestie? Táhni!“

Třese se země, přemýšlel Arson, nebo se třesu jen já? Ne, Černý jezdec se také třásl. Koně se začali plašit, hlasitě ržáli, jako by i oni rozuměli muži řečenému Hrúgar. Chvíli to vypadalo, že se jezdci nechají přemoci tím záhadným strachem, otočí se a dají se na útěk. Pak však v jejich vůdci cosi povolilo, jeho oči se opět zakalily zuřivostí a on konečně nechal svůj meč dopadnout.

To, co se dělo poté, nedokážu ani dnes dostatečně popsat. Černý jezdec udeřil, jeho rána však nedopadla – byl náhle odhozen vzad proudem jasného světla. Hrúgar byl tím světlem obklopen, v tu chvíli jako by vyrostl o několik stop – stál tam a křičel a lamentoval, a ten křik se vracel ozvěnou a otřásal horami. Zvedl se vichr a já si musel zaclonit rukou oči. V srdci jsem cítil, že se děje něco velkého, a tomu, co jsem uviděl, nemohly mé oči uvěřit. V mysli se mi vynořil obraz Orphaga, jasnější než kdy předtím, a ten obraz zářil a rostl a celého mě naplnil.

Musel jsem tehdy omdlít, protože když jsem opět otevřel oči, byli Černí jezdci pryč.

Setřásl ze sebe sníh a neohrabaně se postavil na nohy. Klepal se zimou, byl zmrzlý až na kost. Hrúgar seděl naproti němu na mohutném kameni, ve tváři poťouchlý úsměv, a jeho drobná očka si chlapce měřila od hlavy až k patě. Neznámá válečnice právě ohledávala mrtvolu u studny.

„Pane, vy… vy jste vykonal zázrak,“ vykoktal Arson a poklekl.

Hrúgar si odplivl. „Jakej zázrak?“ zeptal se. „Co to blábolíš, kluku?“

„Já… pane, viděl jsem to všechno, to světlo a vítr… a v mysli jsem viděl Orphaga…“

Hrúgar se zasmál. „Měls vidiny, kluku. Žádnej zázrak se tu nekonal. Jsem kněz, ne nějakej potulnej kejklíř, jasný? Tak už se postav, zatraceně, ať nenastydneš ještě víc.“

Arson váhavě vstal. I Hrúgar vstal, protáhl se a zakašlal. „Finin!“ křikl na ženu, která se právě snažila z mrtvého vyprostit kopí, „nech už toho ubožáka na pokoji. Ať má klidný to… spočinutí. Musíme jít! Řek bych, že konec světa už je tu co nevidět.“

„Konec světa?“ vyhrkl Arson, to už však Hrúgar rázoval pryč. Po bok se mu zařadila Finin, vysoká a hrdá, a oba vyrazili na jih, zanechávajíce za sebou hluboké stopy, které rychle zapadaly sněhem. Chlapec chvíli stál a váhal, pak se rozeběhl za nimi.

Zanedlouho všichni tři zmizeli za bílým závojem padajícího sněhu.

Oheň praskal, plameny divoce šlehaly k temnému nebi. Hrúgar bil divoce do bubnu, oči zavřené v usilovném soustředění. Finin se kývala do rytmu. A Gaapha… Gaapha tančil. Arson pozoroval, jak silueta mohutného černocha křepčí na pozadí plamenů, které již nebyly jen obyčejným ohněm. V záři jisker se mladíkovi začaly zjevovat podivné tvary, k nebi stoupala ohnivá těla bájných tvorů a duchů. Veleknězův tanec ho hypnotizoval. Vzedmula se v něm směs emocí: volnost, hněv, síla, nespoutanost…

Za zavřenými víčky Gaaphových očí se mladíkova mysl rozprostřela jako kniha. Skákal, dupal, svíjel se, pohazoval rukama… a jeho práce zatím zdařile pokračovala.

Z lesa bylo slyšet chrčivé vytí, prořízlo vzduch a smísilo se s duněním bubnů a praskotem ohně. Hrúgar otevřel oči, nepřestal však bubnovat. Jeho pohled se setkal s Gaaphovým. Oba kněží na sebe kývli.

Arson pomalu procital z poblouznění, do kterého ho hudba ještě před chvílí přiváděla. Vytí se ozvalo znovu, bylo teď blíž a do mladíkovy duše se začal vkrádat strach. Viděl, že se tváře obou starších kněží zřetelně potí napětím, nebo snad soustředěním – přes zjevné nebezpečí neustával trpaslík v bubnování a černoch v tanci. Pak zpozoroval Finin.

Bojovnice, jak se zdálo, si jako jediná nevšimla blížícího se nebezpečí. Místo toho se teď vlnila ve frenetickém tanci, zaplavena podivnou euforií. Její oči byly nepřirozeně rozšířené, výraz nabuzený, přerývaný dech provázela hlasitými vzdechy…

Další zavytí vymrštilo Arsona na nohy, instinktivně couvl směrem k ohni. Spatřil je – na mýtinu se z několika stran kradly mohutné, štětinaté šelmy.

Hrúgar bubnoval, Gaapha tančil. Finin roztřesenou rukou tasila meč a vydala hrdelní, kvílivý výkřik. V tu chvíli pod jejíma nohama vzplála tráva.

Arson zkoprněle pozoroval válečnici, jak se vrhá na útočící bestie. Celé její tělo pohltil plamen, planoucí meč se míhal vzduchem a zanechával na sítnici světelné stopy. Krvopsi skučeli, byl cítit zápach spáleného masa. Mladík padl na kolena a sepjal ruce k modlitbě a Finin, která teď beze známky jakéhokoli pudu sebezáchovy rozsévala oheň a smrt, na něj na okamžik pohlédla.

O tom, co hořelo v jejích očích, se mělo Arsonovi ještě mnohokrát zdát. A byly to hříšné sny.

Finin klečela na zemi a těžce oddechovala, Hrúgar se k ní shýbal a cosi jí šeptal do ucha. Gaapha ustal v tanci a teď si monotónně mručel pro sebe. Arson si promnul oči, jako by se snažil probudit se ze sna. Něco v jeho mysli se této noci… pohnulo. A nejen v jeho mysli. Mátožně se zvedl na nohy, zamával Hrúgarovi v prastarém znamení, kterým si již prvotní lovci signalizovali „chce se mi čůrat“, a odebral se do lesa.

Po několika minutách již s úlevou kropil listy blatouchu a poslouchal, jak při tom ševelí. V tu chvíli se těsně za jeho zády ozval ženský hlas.

„Neotáčej se. Na zátylek ti míří šíp, který vypustím, pokud uděláš podezřelý pohyb.“

Arson strnul a usilovně se snažil nedělat podezřelé pohyby. Listy blatouchu přestaly ševelit.

„Ehm… můžeš dokončit, cos začal,“ řekl trochu rozpačitě hlas. „Pak mi řekneš,“ dokončil již pevně, „kdo jsou ti lidé, se kterými táboříš.“

„Sarjo!“ vykřikl Hrúgar, když Arson spolu s mladou dívkou vyšel zpět na mýtinu. Zasmála se a vrhla se trpasličímu knězi do náruče. I Finin se, poprvé od chvíle, co ji Arson poznal, nepatrně pousmála.

„Nebudeš věřit, jakou náhodou jsem tě našla,“ vyhrkla Sarja. „Vždycky na tebe narazím náhodou. Stopovala jsem krvopsy, kteří zas nejspíš stopovali vás. Většinu jsem jich stačila pobít ještě v lese, ale pár se jich přece stačilo dostat až k vám…“ zarazila se. „Nemáš v tom zas prsty?“ zeptala se podezřívavě.

„Já ne,“ ušklíbl se kněz a pohlédl k nebi.

„To On,“ promluvil černý velekněz Gaapha. „Prosils o svého anděla strážného, Hrúgare. Tvoje prosby byly vyslyšeny.“

Trpaslík a hraničářka se posadili opodál a dlouze, vážně rozprávěli. Arson zachytával útržky jejich rozhovoru.

„Takže Ruk nezemřel?“ ptala se vzrušeně ona.

„Je to horší,“ odpovídal on. „Dycky měl v sobě něco divokýho. A Thurguras… pohltil ho. Nechtěla bys ho teď znovu potkat, děvče.“

„Ale ty ho přece hledáš,“ naléhala ona, „navíc, vždyckys mluvil o věštbě… říkals, že máme zachránit svět…“

„Říkal sem,“ vysvětloval trpělivě on, „že budete rozhodovat o osudu světa. A von o něm teď rozhoduje z tý druhý strany. Je zlej, Sarjo, a nejenom to. Je mocnej. Řek bych, že mnohem mocnější než já. A šíří tu svou moc, moc Thurgurasu, dál, do lidskejch hlav a duší. Je z něj teď něco jako kněz.“

Odmlčel se. „Vím, žes ho měla ráda,“ řekl pak. „Já svým způsobem taky. Pořád mám. Nejspíš i proto ho chci zabít.“

Ona mlčela. On ji objal. Ona se rozplakala.

Pro nezvaného návštěvníka byla putyka U Piráta jedním z nejnebezpečnějších míst ve městě – a nedalo se říci, že by Madre Adoru někdo pozval. Když se před drobnou kněžkou s táhlým zaskřípěním otevřely dveře, jemně pokynula rukou dvěma urostlým mnichům, kteří ji doprovázeli, načež oba muži jako na povel udělali čelem vzad a zmizeli ve stínu noci.

Hospoda žila vlastním životem – obrovití krollové do sebe lili kořalku po pintách, zjizvení rváči vyhrožovali úlisným pašerákům, někdo právě rozbíjel o zeď židli, aniž se mu tím podařilo upoutat pozornost. Do tohoto ruchu sestoupila nesmělými krůčky Madre, drobná stařena v honosném rouchu. S lehkostí, která byla vzhledem k okolní tlačenici přinejmenším obdivuhodná, došla doprostřed lokálu, kde se zastavila.

V ovzduší nastala nepatrná změna, několik tváří se se směsicí zlosti a překvapení podívalo kněžčiným směrem. Madre si pomalu přiložila prst na ústa.

„Psssst,“ řekla.

Veškerý hluk rázem ustal. Mnoho párů očí, zlých, podlitých, zákeřných a necitelných očí, se v téže chvíli upřelo na kněžku. A z nějakého důvodu nikdo nevydal ani hlásku.

„Lothias?“ vyštěkla Madre. „Je mezi vámi pan Lothias?“

„Zde,“ ozval se klidný, melodický mužský hlas a ze stínu vyšel bělovlasý elf. „Jsem vám, ó velectěná, zcela k službám. Těch hulvátů si nevšímejte, jsou trochu…“

„…zaražení,“ doplnila kněžka a usmála se na dav zkoprnělých raubířů. „To nic, pane Lothiasi. Však jsou to ještě mladí chlapci, a úcta ke stáří je hezká vlastnost.“

Madre Adora se zkoumavě zadívala do Lothiasových očí.

„Znal jste ho dobře,“ konstatovala.

„Dá se to tak říci,“ odvětil elf. „A vy tvrdíte, že Ruk se teď vrací do města, aby nás zničil? Byl to jen zlodějíček. Dobrý, ale jen zlodějíček.“

„Pch! Ve vašem slovníku přece neexistuje žádné ‚jen‘ zlodějíček, drahý pane. Navíc se toho od té doby hodně naučil,“ ušklíbla se stařena. „Nevěříte mi, že ne?“

Lothias mírně pozvedl obočí.

„Já vidím vaši nedůvěru, pane Lothiasi,“ pokračovala stará kněžka. „Myslíte si, že přeháním. Cítíte určitou… otcovskou náklonnost vůči tomu chlapci a nechcete plně připustit, že se z něj stalo něco zcela jiného. Bojíte se toho kvůli… ano, kvůli zodpovědnosti. Vy jste ho vycvičil a vy jste ho pak nechal odejít vstříc jeho osudu. Jenže to, co se mu přihodilo, nemá s vámi nic společného, pane Lothiasi.“

„Prohlédla jste mne. Jsem ohromen, Madre,“ usmál se elf.

„Ne, nejste. Jste především vystrašený – ale to je dobře. Protože už mi věříte.“

Oheň a křik. Křik vyděšený, panický, bolestný, a křik burácivý, hrdelní… křik z jiného světa. Plameny šlehají až k nebi, katedrála hoří, ale není to jen kámen a omítka. Cosi tu umírá, a cosi jiného přebírá moc. Černá kapalina se rozlévá po nádvoří, černá jako oči v zapadlých důlcích, které se upírají přímo na něj…

Arson s výkřikem procitl. Byl zpocený. To se mu poslední dobou stávalo často.

Sarju probudil mladíkův křik, posadila se a ohlédla. Hrúgar se na něj také díval – jako by ho pozoroval už delší dobu.

„Viděl jsem hořet katedrálu, obrovskou katedrálu,“ vyhrkl Arson. „Lidé křičeli a utíkali, a pak tam křičel ještě někdo… ale jinak, zle… měl černé oči a zlou tvář… a spoustu malých jizev…“

Hrúgar se Sarjou se na sebe podívali, v jejích očích se dalo vyčíst rozrušení. „Hrúgare,“ řekla, „to zní, jako by mluvil o –“

„Asi měl jenom zlej sen,“ přerušil ji Hrúgar. „Spi, mladej, vstanem brzo. Musíme si pospíšit.“

Fang-tei-lin byl pohroužen do hluboké meditace. Nezajímal ho svět, a svět se nezajímal o něj – když se s dlaněmi volně položenými na kolenou oddával hloubkám své duše, nic jiného jako by neexistovalo. A přece… Fang-teiovi se zdálo, ža se náhle vznáší nad mořem. Bylo hluboko pod ním, cítil, že je temné a zlé, jako vlny se z něj zvedaly návaly nenávisti a opovržení. Co to jen může být? Starý kněz plul v přízračném světě své mysli nad tím mořem a nevěřícně vrtěl hlavou…

Procitl z transu a pohlédl pod sebe. Hluboko dole, pod vysokým sloupem z kamení, na němž seděl, dusala obrovská armáda: byli tu skřeti, těžkooděnci neznámého původu i všeliké stvůry. Thurguras je na pochodu, došlo Fangovi. Z téhle výšky připomínal dav vojáků temné moře.

Ulice, kterými procházel, se za jeho zády vyprazdňovaly. Tísnivé svírání v hrdle donutilo každého, kdo na něj pohlédl, vyhledat bezpečí a úkryt; lidé zavírali okenice, zamykali dveře a mizeli ve stinných zákoutích. Byl sám, vysoký, oděný v černém plášti

s kápí, který se za ním táhl jako pochmurná vlečka. Zastavil se a pohlédl na věže vysoké katedrály, jež se tyčila nad střechami domů.

„Takže ses opravdu vrátil,“ ozval se za ním klidný hlas. Muž v kápi se pomalu otočil a pohlédl do očí bělovlasému elfovi. Na malé, uzavřené náměstí, na kterém teď oba stáli, se z postranních uliček vyplížilo dobrých tucet hrdlořezů, zarostlých veteránů s palcáty i mrštných vrahů s dlouhými dýkami. Muž v černém plášti si jich nevšímal.

„Lothias?“ ozval se hluboký hlas zpod kápě.

„Ano,“ odvětil elf. „Vzpomínáš si?“

„Matně,“ řekl muž. „Co chceš?“

„To záleží na tom,“ řekl Lothias, „co tu chceš ty. Vidím, že ses poněkud změnil.“

„Ano,“ zaduněla kápě. „Přišel jsem připravit toto město na příchod svého pána. Již je blízko…“

„Kdo?“

„Ty víš. Thurguras.“

„Aha. Takže Madre mluvila pravdu. Nuže, Ruku, v tom bych ti opravdu rád zabránil,“ ucedil nevzrušeně elf. „Chlapci!“

‚Chlapci‘ pozvedli zbraně a vykročili směrem k muži v černém. Pak se však zastavili a strnuli na místě. To když si muž pomalým, obřadným pohybem sňal kápi z hlavy a jednoho po druhém si je změřil pohledem – černýma očima bez bělma.

„Zabránit mi?“ zavrčel Ruk, a jeho hlas jako by byl provázen hlasem dalším, šepotem kdesi na prahu slyšitelnosti. „Vždyť ty se mě bojíš, Lothiasi. Podívej, i tví muži se mne bojí. Znají muka, která je čekají, když se postaví na odpor Thurgurasu. Věř mi, právě si je živě představují.“

Pohledy Lothiasových mužů se z temného kněze pomalu přenesly na jejich vůdce.

„Bojí se mne,“ zahřměl Ruk, „ale nebojí se tebe! Vědí dobře, žes je obelhal, Lothiasi, žes je zradil a poslal na jistou smrt. Thurgurasu nelze vzdorovat. Lze se k němu jen přidat. Pohleď…“

Raubíři znovu vykročili, teď však mířili k elfovi. A Lothias, poprvé za desítky let, zpanikařil.

Gilsedona se pokoušela modlit se, bylo to však marné – vždy, když sepjala ruce, zaplavila ji vlna hněvu a rozrušení, a ona místo klidné meditace začala přecházet po místnosti. Bylo po půlnoci, svíčka už dávno dohořela, přesto nemohla usnout. To ten muž…

Nelze mi vzdorovat. Thurgurasu nelze vzdorovat. Madre Adora to ví, snaží se však tuto pravdu zastřít. Považ, poslala na mne nájemného vraha…“

Měl úplně černé oči. Šel z něj strach, nechtěla ho poslouchat, jenže… jenže jeho zkrátka nešlo neposlouchat.

„Časy se mění. Příchod Thurgurasu nelze odvrátit –je tu, abyvrátil svět do původního stavu. Adora ti lhala, vždycky ti lhala.Přece dobře víš, jak mistrně dovede využívat lidských slabostí.Sedí vprostřed pavučiny a spřádá sítě; lidéjsoujen mouchy. Tenvrah, kterého poslala,je pochopitelně mrtvý – počítala s tím, žeto nepřežije, chtěla to jen zkusit. Pošle snad jako další na smrttebe? Vždycky jsi ji bezmezně ctila, ale považ: vždyť to ona tětak vycvičila. Vzhlížela jsi k ní v úctě a lásce, a ona tě zatímměla za loutku, naivní husu, která půjde brzy na špalek…“

Ozval se tupý úder. Pak další. To Gilsedona tloukla do zdi vztekem.

Když ho potkala, vracela se právě z bohoslužby. Věděla, že jsou ulice v poslední době nebezpečné – Madre je před tím varovala. Přesto Gilsedona věřila, že ji Bohyně ochrání. Dosud ji vždy ochránila.

Hned jak spatřila muže v kápi, zamrazilo ji. Stál k ní zády, snad ji zatím neviděl – kvapně zamířila do postranní uličky. On však, aniž by se ohlédl, náhle promluvil. Řekl prosté: „Stůj!“

Gilsedona měla základní kněžský výcvik. Dalo by se říci, že její mysl byla čistší a vůle silnější, než tomu bylo u většiny děvčat v jejím věku. Přesto se na povel toho muže zarazila. Věděla, že je nebezpečný. Zároveň se nemohla zbavit pocitu, že mnohem nebezpečnější bude ho neuposlechnout. Zaváhala, pak se přesto rozhodla rychle uprchnout…

Než však učinila první krok, muž se otočil, sňal kápi z hlavy a pohlédl jí do očí. V tu chvíli už nebylo úniku.

Madre Adora urovnala svíčky na oltáři a zapálila kadidelnice. Pak poklekla k modlitbě a pokusila se uklidnit rozbouřené myšlenky. Byl tady, ve městě, věděla to. Musí v sobě najít sílu mu vzdorovat. Protože jestli ji nenajde ona, tak kdo?

Za zády uslyšela tiché, lehké kroky. „Gilsedono,“ řekla, aniž se otočila. „Máš zase zlé sny, nemám pravdu? Poklekni a pomodli se se mnou.“

Kroky se pomalu přiblížily. Za normálních okolností by si Madre všimla, že jsou příliš váhavé, příliš nepravidelné. Zaslechla by, jak mladá novicka ztěžka dýchá. Teď však měla plnou hlavu jiných věcí…

Gilsedona pevně stiskla slonovinovou rukojeť dýky a pohlédla na svůj odraz na jejím ostří. Tvář měla zkřivenu zlobou, před očima rudo. Pomalu se přiblížila ke staré kněžce, naposledy na okamžik zaváhala a pak ji vší silou bodla do zad.

Po Madřině rouchu stekla krev, stařena zasípala a zhroutila se k zemi. Vrásčité oči se rozšířily a v němém úžasu pohlédly na Gilsedonu… a tehdy Gilsedona bodla znovu, do srdce. A zase. Madre nevykřikla – jenom sípala.

„Správně,“ ozval se syčivý hlas a za novickou se zjevila postava v černé kápi. „Pomsti se. Msti se za všechno ponížení, které jsi musela vytrpět, za to, že z tebe chtěla udělat ovci, za tisíce lží…“

Rány dýky dopadaly znovu a znovu, cákanec krve zhasil jednu ze svíček na oltáři. Gilsedona se mstila.

Bylo brzy ráno, slunce ještě nevyšlo, ale bylo už trochu světlo. Sarja se pod přikrývkou zavrtěla, právě ji probudil další zlý sen o hrůzách Thurgurasu. Otřela si zpocené čelo a otevřela oči. Proti obzoru uviděla ženskou siluetu. Zprvu se lekla, že se někdo chystá přepadnout jejich tábor, ale pak se uklidnila. Poznala Finin. Co tam dělá tak brzy ráno, napadlo ji. Silueta se pomalu začala pohybovat. V sporém světle to bylo až hypnotické. Pak se vše prudce zrychlilo. Jednotlivé pohyby se zdály být až trhané, jak Sarjiny ještě ospalé oči nedokázaly dobře vnímat skutečnost. Finininy ruce se navzájem proplétaly a její prsty vířily jako háďata v hnízdě. Celá silueta se začala vlnit, až se hranice světla a stínu rozostřila. Už tam nebyla jen jedna Finin, teď se k divokému tanci přidávaly další a další. Před Sarjou se míhal celý rej, bláznivý a rychlý. A pak, bez varování, vše ustalo. Stíny se opět spojily v jedinou siluetu a ta pomalým krokem došla zpět do tábora.

„Co, co to bylo?“ zeptala se zastřeným hlasem Sarja.

„To je tanec mého lidu,“ odpověděla Finin. „Jednou za čas je třeba jej tančit, abychom usmířili naše bohy. Děláme to, když cítíme, že kolem nás obchází smrt.“

Sarja si vzpomněla na svůj sen a dál už se raději neptala.

Katedrála hořela. Náměstím se rozléhal křik: křik vyděšený, panický, bolestný, a křik burácivý, hrdelní… křik z jiného světa. To křičel muž v kápi na vyvýšeném prostranství před katedrálou – křičel a vzpínal ruce k mračnům, která se stahovala nad jeho hlavou. A lidé uposlechli ten křik a zastavili se, přestali hasit, pohlédli na muže a jejich srdce se na okamžik zastavila.

„Slyšte! Přichází poslední epocha lidstva, věk, v němž svět zanikne a vše se navrátí tam, odkud to vzešlo,“ hřímal. „Thurguras, jenž je starší než lidstvo, ba starší než tento svět, se probudil. Je zde, přichází a nelze mu vzdorovat. Spalte proto i vy své svatostánky! Již není jiných bohů! Odvrátili se od vás, odvrátili se a prchli! Pozvedněte zbraně a přidejte se k armádám Thurgurasu, sic vás stihne jeho hněv!“

Plameny šlehaly až k nebi a odrážely se od očí obrovského zástupu, který teď stál na náměstí a strnule upíral pohledy k jedinému místu: k muži před katedrálou, drobné postavičce v dálce, která se přesto zdála tak obrovská. Cosi v jejich srdcích umíralo, cosi jiného přebíralo moc. Pak někdo zapálil improvizovanou louč, pozvedl ji k nebi a zařval. A pak totéž udělali všichni.

Markel se krčil na zemi a kašlal. Vnitřnosti mu svírala palčivá bolest, hrdlo jako by mu ucpaly nánosy slizu. Přelétl uslzenýma očima davy přihlížejících. Zírali, tupě a bez zájmu. Došlo mu, že mu nikdo nepomůže, že tu pak už nikdo nikomu nikdy nepomůže – stane se z toho precedens, exemplární případ. Thurgurasu se nelze stavět na odpor… protože kdo to udělá, zůstane sám.

Někteří lidé v davu byli jeho přátelé, znal je od dětství. Teď jen civěli a dělali, že tu nejsou. Markela zalil nevýslovný odpor, cítil ho v žaludku, cítil ho v hrdle. Naposled se pokusil vzhlédnout k postavě v černé kápi, která se tyčila přímo nad ním, pak ale v návalu agónie opět prudce hlavu sklopil. Dávení ho přemohlo, začal zvracet. Cítil, jak se mu veškerý hnus dere z žaludku ven, přes hltan do úst a na dláždění…

S odporným mlasknutím dopadlo něco na zem. Pak znovu, a zas. Markel dávil, zvracel a se zděšením pozoroval klubko svíjejících se hadů, kteří mu lezli z úst.

Arsonovi svištěly nad hlavou šípy. Ztratil přehled o svých přátelích, viděl jen, jak temná postava mizí pod dveřním obloukem katedrály – a jak ji následuje postavička menší, Hrúgarova. Náměstí za ním se zatím změnilo ve smrtící past: teď už se i neozbrojení lidé chopili kamenů a zaútočili. Mladík se hystericky rozhlédl, hledal cestu, kterou by se dalo uprchnout – nenašel však žádnou. Zůstal uvězněn mezi stěnou vysokého stavení a šíleným davem.

Strach ho přemohl. Zavřel oči, zaťal zuby a upjal veškerou svou vůli k Orphagovi v poslední, zoufalé prosbě o pomoc. Ozval se příšerný rachot, okolo Arsona zapršely kameny a střely. Byl připraven na smrt – ta však nepřicházela. Arson pomalu, váhavě otevřel oči a spatřil před sebou dav vyjevených měšťanů. Ruce se zbraněmi jim poklesly, kameny upustili na zem. Otočil se po směru jejich pohledů, na dřevěnou stěnu za svými zády. Byla takřka na padrť, prošpikovaná zabodanými šípy, otlučená od těžkých kamenů. Jen jediný kus zůstal nedotčen.

Ten kus měl tvar jeho siluety.

Velký sál katedrály byl temný a prázdný. Obrovskými okny sem pronikala záře plamenů, ta však tvořila jen matnou, narudlou mozaiku na podlaze. Zbytek místnosti halil stín – Hrúgar sotva viděl obrysy vysokých sloupů po obou stranách hlavní lodě. Páchlo to tu. Pokud měl mráz nějakou vůni, musela to být právě tahle. Trpaslík vykročil vpřed, do tmy, tam, kde ho čekal Ruk.

Sarja a Finin se k sobě přitiskly zády. Kruh rozzuřených měšťanů okolo nich se zmenšoval – někteří drželi kameny, jiní cepy a vidle.

„Zachovej klid,“ řekla polohlasem Sarja. „Nikomu z nich nechceme ublížit. Jsou zbaveni smyslů. Musíme jen vydržet, než to Hrúgar vyřídí…“

Někdo hodil kamenem, další se přidali. Sarja uhnula, Finin odrazila jeden z kamenů svým mečem. Budu se muset optat na jejího kováře, pomyslela si hraničářka. Na takové věci ale teď nebyl čas – uhnula před třemi dlouhými zuby vidlí, chytila oběma rukama násadu a stáhla muže, který ji držel na druhém konci, na zem. Záda jí orosila sprška krve. Viděla Finin, jak stojí nad jedním klečícím mladíkem a napřahuje se mečem po dalším.

„Finin, ne!“ vykřikla, ale v tutéž chvíli si uvědomila, že jinak to nepůjde. Do ramene ji zasáhl velký kámen a vyrazil jí luk z ruky. Pokusila se levou tasit meč, než ho však stihla vytáhnout z pochvy, musela padnout k zemi, aby ji nezasáhlo další kamení. Převalila se na záda, konečně tasila a tak tak odrazila ostří dýky, které jí mířilo mezi oči. Dýka patřila malé dívence. Dívenka měla v očích nenávist.

Hrúgar pomalu postupoval temnotou, každý další krok byl těžší a těžší. Došlápl do něčeho vlhkého. Podíval se na zem a spatřil pramínek černé tekutiny. Byl blízko. Před sebou uslyšel táhlé skučení… a pak náhle, bez varování, vylétl ze tmy šedý stín a s jekotem mu prosvištěl kolem uší. Následovaly další: poloprůhlédné přízraky nejasných tvarů, které vířily vzduchem a snažily se ho zastrašit. „Podlehneš,“ šeptaly, „jsi bezmocný, malý, slabý, jsi kořist a tohle je lov… Thurgurasu nelze vzdorovat…“

Zašeptal modlitbu a přidal do kroku. Přízraky ho neděsily, byly mu skoro k smíchu – když však spatřil Ruka, srdce mu proti jeho vůli poskočilo.

Ano, měl stále černé oči. Neměl však již kápi a jeho tvář teď vypadala mladě, skoro hezky, tak, jak ji znal dřív. „Hrúgare,“ promluvil Ruk dunivým hlasem, a Hrúgar v tom hlase zaslechl jemnější, bodrý podtón.

„Jo,“ zavrčel, „sem to já. Přišel sem ti říct, abys táhnul.“

„Pch!“ uchechtl se Ruk. „Tohle zkoušej na ty venku. Přece víš, že kdybych chtěl, můžu tě zlomit jako větvičku…“

Při těch slovech vzduch ještě více ochladl. Stíny zavířily halou, kvílely a smály se děsivým smíchem. A za Rukem, který jako by vyrostl, se zhmotňoval další, větší stín: obrovská, odporná, těžko popsatelná bytost. To je můj strach, uvědomil si Hrúgar. Jen můj strach.

„Zapřísahám tě, mladej,“ ucedil Hrúgar, „jménem Velikého Orphaga, táhni. Seš červ, a umíš jenom červivý triky. Jo, znal sem tě, ale to byl někdo jinej. Kdybych tě teď propích, vyšla by z tebe jenom špína a hniloba.“

Ruk vztekle vykřikl, jeho řev se rozlehl sálem a otřásl jím. V tom výkřiku byl slyšet i druhý hlas, šepot, deklamující prastaré kletby. Hrúgarovi se podlomila kolena a padl na zem. Nohy a ruce, o které se teď opíral, mu zalila černá kapalina tryskající z podlahy.

Dav zešílel. Sarja se přestala snažit měšťany šetřit, oháněla se teď mečem hlava nehlava – šlo jí o holý život. Bylo jich však příliš mnoho a neměli skoro žádný pud sebezáchovy, natolik je ovládal hněv a nenávist. Obklopili ji, sevřeli a tloukli, nedalo se uniknout. Oči jí zahalila rudá opona… a skrz ni spatřila Sarja něco, čemu se jí nechtělo uvěřit.

Arson, ten mladý málomluvný chlapec, na kterého téměř zapomněla, teď stoupal na obrovskou hromadu sutin, na níž stál předtím Ruk. Kráčel pomalu, jako ve snu, přesto důstojně. A lidé mu uhýbali a nechávali ho projít.

Rány ustaly. Sarja sevřela jílec meče, připravena k boji, už to však nebylo potřeba. Lidé stáli a hleděli na malou postavičku, kterak se škrábe na kupu kamení, pomalu, neohrabaně se staví na nohy a vzpíná ruce k nebi. Okolo Arsona zářila slabá, sotva postřehnutelná aura nazlátlého světla. Nadechl se, zaváhal a promluvil… a jeho hlas se, kdo ví jak, rozlehl po celém náměstí.

„Lidé!“ křičel Arson. „Mluvím k vám ústy Velikého Orphaga! Vzkazuje vám… vzkazuje vám, že je zde s vámi. Pohleďte, katedrála hoří. Thurguras, ten, jehož jste se po celý život obávali, se probudil a přišel do tohoto města. Světa se zmocnil chaos a smrt, již nelze nikomu věřit, nikoho poslouchat… opustili vás kněží, neboť i oni podlehli síle Thurgurasu, a opustili vás bohové, protože jste jim uzavřeli svá srdce. Ale Orphag zůstal a vzdoruje, spolu se mnou, spolu s Hrúgarem, který se pod jeho vedením vydal do tmy. Protože takový je Veliký Orphag – vždy bude vzdorovat a vždy tu bude pro každého, kdo zůstal sám.“

Neviditelná síla tlačila Hrúgara k zemi. „Jménem Velikého Orphaga…“ zamumlal z posledních sil.

„Orphag!“ vykřikl Ruk a burácivě se rozesmál. „Co to pořád zkoušíš, Hrúgare? My oba víme, kdo je Orphag. Nebo ti to ještě nedošlo? Tvůj chlapeček si asi myslí, že Orphag je silný a spravedlivý… a ty si zas zakládáš na divokosti, na odboji, paktuješ se s pochybnými šamany a starými kulty. Ale v jádru je to všechno stejně nanicovaté a k pláči.“

Hrúgar zaťal zuby a podařilo se mu zvednout se tak, že teď klečel na jednom koleni – promluvit však nedokázal.

„Umíš kutat rudu, Hrúgare?!“ zeptal se náhle zdánlivě nesmyslně Ruk. „Vyznáš se v podzemních štolách jako všichni tvoji bratři? Ne, ty před nimi utíkáš. Kdo to kdy slyšel: trpaslík s klaustrofobií! A ten tvůj hošík, syn farmáře, nezvládl pořádně ani podojit krávu nebo vykydat hnůj. A co velectěný velekněz Gaapha! Kdyby někdo z jeho lidí ještě žil, zabili by ho bez váhání.“

„Při Velikém Orphagovi…“ šeptal Hrúgar, zatímco se pracně zvedal na nohy.

Rukova tvář se zkřivila v šíleném šklebu. „Tvůj Veliký Orphag, ty chudáku, není nic než bůh vyvrhelů!“

„Jo,“ zašeptal Hrúgar a upřel na Ruka plamenný pohled. „Jo, přesně to Orphag je. A proto, blbečku, je právě teď tady.“

Oba muži zaslechli bubny. Hrúgar se usmál, Ruk vykřikl. Mohutný stín, který rostl za jeho zády, se zavlnil, jako by byl zmítán větrem.

Hrúgarova postava teď celá zářila. Natáhl paži k Rukovi, a ten byl zaplaven světlem, jež od trpaslíka přicházelo. „Nakazuju ti teď,“ deklamoval Hrúgar, „táhni! Nakazuju ti to jménem Velikýho Orphaga, jménem všech vyvrhelů, který jsi tam venku zbavil jejich jistot a nechal napospas svýmu osudu, jménem osamělejch ženskejch, co díky Thurgurasu přišly o svoje muže, i jménem chlapů, co ve tvý válce přišli o svoje ženy. Nakazuju ti to jménem jejich dětí. A nakonec,“ rozzářil se trpaslík a zvuk bubnů při tom úsměvu zrychlil a zesílil, „ti to nakazuju tvým vlastním jménem, Ruku. Jménem tvý samoty, když Černý jezdci zpustošili tvou rodnou vesnici, jménem přátel, který jsi opustil a oni opustili tebe, jménem bratra, proti kterýmu ses obrátil. Protože i ty jsi vyvrhel, a ať nad tebou má Thurguras sebevětší moc, má ji i Orphag. A Orphag se ti teď směje, Ruku.“

Vítr ustal, světlo zesláblo. Zmizel i mráz a temné stíny, zmizela černá tekutina. Stal se zázrak, mnoho zázraků… a po tom všem zůstal uprostřed velké, prázdné katedrály jeden unavený trpaslík a jeden mrtvý mladý muž, kterému z bezvládné ruky vyklouzla zašlá, matná mince. Muž měl jizvy na tváři, rozcuchané vlasy a na svůj věk velké množství vrásek. Jeho oči byly zelené. Trpaslík jim zatlačil víčka.

Když se Hrúgar vypotácel před pobořenou katedrálu, uvítal ho hlasitý jásot. Trpaslík si promnul oči, ale stále jim nemohl uvěřit. Jen napůl při vědomí, vyškrábal se na vrcholek hromady sutin – ke štíhlému mladíkovi, který teď stál před jásajícím davem a poťouchle se usmíval.

„Co se to, sakra, děje?“ zeptal se Hrúgar.

„Všichni ti lidé,“ opáčil Arson a zatvářil se trochu starostlivě, „jsou dočista zmatení. Strašně moc toho ztratili, Hrúgare. Opustili je jejich kněží. Spálili jim katedrálu. Ruk je donutil, aby zavrhli svoje bohy, a všude okolo teď zuří Thurguras…“

„Fakt?“ zazářila Hrúgarovi očka.

„Ano. Je to jedna velká, vyjevená banda ztracenců, abych tak řekl.“

Hrúgarova tvář se rozšířila ve zlomyslném úsměvu. Založil si ruce na prsou a přehlédl obrovský dav lidí, ozářený sluncem, které teď vysvitlo mezi mraky. Někde tam, v davu, snad přímo v lidských srdcích, uslyšel bubny. A kdesi daleko, za Velkým oceánem, za Síněmi zapomnění, za Věčnou řekou a za hranicemi prostoru a času, se Veliký Orphag rozesmál šíleným smíchem věčnosti.

Tarkurius slyšel vlastní hlas, jak pečlivě odříkává naučená slova. „Atrikaneum, ilarine, in menia seutam, talante eb.“ Nezněla ovšem v jeho vlastní hlavě. Přicházela zvenčí. Jeho tělo a duše už nebyly jedno. Vnímal je jako dvě věci. Duše byla stále jeho já, tělo jen odložené šaty. Ty, které si znovu oblékne, aby mohl kráčet hmotným světem. Pokud mu bude štěstí přát. Pokud dokáže najít způsob, jak uchopit svou myslí sféry. Mistr Dermura mu mnohokrát vyprávěl, že tohle je ten okamžik, který dělá theurga theurgem. Buď jsi schopen odhalovat tajemství a pronikat do nich, nebo zemřeš. Není jiné cesty, neexistují žádné nižší stezky či zkratky. Staneš se poutníkem ve stínech za skutečným světem. Ať už dobrovolným, nebo nedobrovolným. Smrt je jen poslední z cest. Nic víc.

Zápach kadidla a černých svíček plnil místnost. Tarkurius jej už necítil jasně, ale smysly ho stále ještě docela neopustily. Viděl sám sebe, jak sedí uprostřed kruhu vysypaného jemným pískem. Druhotné vzory do theurgického znaku dokresloval křídou snad dvě hodiny, přesto se mu nyní zdály kostrbaté a nepřesné. To není dobré znamení. Místo pevné poutnické hole se teď bude muset opírat o ztrouchnivělou větev. Nic lepšího si pro svou cestu nepřipravil. Vzdychl, nebo se o to jeho duše alespoň pokusila. Pak zavřel oči a udělal poslední krok. Přestal být obyčejným smrtelníkem. Nyní je theurgem. „Alespoň na pár chvil,“ pomyslel si pro sebe.

Zprvu neviděl nic, staré oči mu byly k ničemu. Přesto mu chvíli trvalo, než je dokázal odhodit, oddat se slepotě. Temnota skrývá strach. Paniku. Tajemství. Tarkurius to věděl, ale tajemství ho teď vůbec nezajímalo. Byl uprostřed ničeho, padal neznámo kam. Nebo letěl? Nedokázal to rozeznat, smysly ho zradily. Mistr mu říkal, že si musí najít jiné, ale kde? Kde hledat, když všude je nic a není kam jít? Prý má své astrální smysly od narození. Ale v jakém stavu asi musejí být, pokud je celé roky nepoužíval? Tarkuria ovládl strach a chtělo se mu křičet. Tak zoufale potřeboval řvát, uvolnit ze sebe všechno napětí. Celým svým tělem po tom toužil, každým kousíčkem žadonil. Ale neměl ústa a neměl jazyk. Do očí, jež ještě neobjevil, se mu draly slzy. Pálily a svědily, neschopné nalézt cestu, kterou obvykle používaly. Vše uvnitř Tarkuria se příčilo tomu být tady. Nic tu nebylo skutečné, nic tu nebylo správně. „Pryč, musíme pryč,“ svíjely se tisíce a tisíce bytostí, které byly jeho tělem. Jako klubko hadů, zvětšující se do nekonečna. Za chvíli pohltí všechno, zaplní celý prostor.

„Tohle jsem opravdu já?“ podivil se Tarkurius. Jeho racionalita znovu pomaličku začala získávat ztracenou kontrolu. Paradoxně jí k tomu dopomohla neskutečnost prostředí, cizost sféry. Začala být příliš neuvěřitelná, příliš odlišná. Tarkuriova duše to nehodlala dál snášet. Pomalu zhasínala ve své mysli jednu příšeru za druhou, až nezbyla jediná. Démony svého těla tedy ovládla, půjde to i s novými smysly.

Nejprve si Tarkurius uvědomil ruce, ohebné a velmi měkké, kterými opatrně ohmatával okolí. Připadal si, jako by přejížděl svou kůži zevnitř. Napínal ji a hledal, kde jsou jeho nové oči, nový nos, uši a jazyk. Nakonec je našel a radostí ze svého objevu je zvědavě prohmatával. Chtěl vědět co nejvíc, poznávat, odhalovat. Toužil dřív nebo později pokořit každé tajemství vesmíru. Tady stál, Tarkurius, ve svém stříbrném hávu, průsvitný a lehký jako hvězdný prach.

Pyšný a sebevědomý zvedl svou astrální hlavu. Byl připraven na cokoliv, očekával neočekávatelné. Nekonečné propasti, hořící scenérie, déšť kamenů, dusivou hloubku oceánů, skleněnými střepy posetou zem, prostě cokoliv. Myslel si, že ho knihy připraví na vše, ale tohle nečekal. Přenesl se v čase zpět o pár let a uviděl svou rodnou ves, ještě před nájezdem Černých jezdců. Vše bylo známé a přívětivé. Dokonalé, přesně takto si to pamatoval. Tarkurius byl zmaten. Rozhlížel se kolem sebe, hledal jakoukoliv vadu. Marně. „Opravdu je tak snadné ošálit moje smysly?“ zeptal se sám sebe.

„Přemýšlíš, kde ses octl? Snažíš se to pochopit?“ ozvalo se mu za zády. Ten hlas Tarkurius odněkud znal. Rychle se otočil a jeho tělo se roztáhlo do obrovské délky. Chvíli mu trvalo, než je znovu shlukl alespoň do trochu hutné podoby. Před ním stálo děvče.

„Sarjo?“ řekl překvapeně.

„Takže jsi nezapomněl,“ usmála se na něj.

Jak by mohl. Měli toho tolik společného. Ale to už bylo dávno pryč. Nerozešli se v dobrém.

„Co tady děláš?“ zeptal se a v jeho hlase byl náznak podezíravosti.

„Co myslíš? Přišla jsem se usmířit.“ S rozevřenou náručí se pomalu rozešla k němu.

Tarkurius byl čím dál zmatenější. Vzpomínal na rady svého mistra, na moudrost ukrytou v knihách. City jej však zrazovaly, tak rád by změnil minulost. Sarja se přibližovala. Byla mladá, nevinná a krásná. Mnohem krásnější, než by se kdy odvážil doufat. Jeho tep se zrychlil, začal prudce oddechovat. Sarja už byla jen tři kroky od něj, ale on se nedokázal pohnout. Dva kroky. Vše bude znovu dobré. Jeden.

Nadechl se a jeho nová ústa do sebe vsála Sarjinu kůži, šaty, vlasy. Zůstalo jen to, co se ukrývalo pod nimi. Odporný, vyzáblý tvor s otvory místo očí, čtyřma rukama a rozšklebenou tlamou tam, kde ostatní mívají břicho. Tarkurius se strašně lekl a znovu se rozptýlil do prostoru. To mu zachránilo život. Zuby démona cvakly naprázdno. Za chvíli začal netvor střídavě výt a chechtat se. Očividně byl zklamán, že nemohl přivítat nového theurga, jak náleží. Jak se to líbí sférám.

„Vrať se, mám hlad,“ pronesl po chvíli démon zcela lidským hlasem. Tarkurius mlčel. Situace se nevyvíjela podle jeho představ. Démon se zamyslel, alespoň to tak vypadalo.

„Slyšíš, člověče, vrať se. Zahrajeme si hru. Já vsadím tajemství a ty sebe. Víš, že tudy musíš projít. Ukaž se.“

Tarkurius přemýšlel. Hry s démony nikdy nebyly bezpečné. Žádný z nich podle všeho nemínil dodržovat pravidla. V rukávu vždy měli nějaký trik, který bylo třeba prohlédnout. Jinak se člověk nemusel vrátil zpět do svého těla, nebo se zbláznil, a pak zemřel. Jenže bez rizika nebyla cesta dál. A Tarkuria zajímalo, co je ve vesnici, která vypadala stejně jako jeho rodiště.

„Jakou hru chceš hrát?“ řekl, když se shlukl poblíž démona.

„Budeme soupeřit v házení. Kdo dohodí dál tímto kamenem,“ sebral se země dva malé oblázky, „ten vyhraje.“

Zdálo se to být snadné, démonovy kostnaté ruce vypadaly slabě. Kde byl ten háček? Tarkurius horečně pátral po něčem, co by mu pomohlo. Oba kameny si byly podobné. Vše se zdálo být v pořádku. Ale čestný démon? Takový snad neexistuje. Alespoň to tvrdily mistrovy knihy. Pak si všiml dvou dalších démonů, skrčených za první chalupou. Byli to zakrslíci se zobákem a křídly a sledovali je. To oni mají zajistit, abych prohrál, mihlo se Tarkuriovi hlavou.

„Dobrá, souhlasím. Budeme házet směrem k vesnici.“

„Annoo,“ protáhl samolibě démon a víc už Tarkurius nepotřeboval vědět.

„Ty první,“ pokynul rukou.

Démon švihl svou paží, kámen opsal oblouk a dopadl ani ne deset sáhů od nich. Démon se na Tarkuria jakoby smutně podíval a pokrčil svými čtyřmi rameny. „Opravdu slabota, chce mě ukolébat,“ pomyslel si Tarkurius. Usmál se démonově sebejistotě. Vzal do ruky oblázek, potěžkal ho, a pak s ním mrštil do vzduchu. Tedy tak to alespoň vypadalo, ve skutečnosti jej nevypustil z dlaně. Křídlatí démoni vzlétli a marně pátrali po vržené střele. Mezitím Tarkurius s rukou při těle hodil krátkým švihem zápěstí oblázek k vesnici. Kámen se držel při zemi, nebyl to žádný dobrý hod. Ten démonův však předčil dostatečně.

„Podvod, podvod,“ začala křičet stvoření sfér, ale Tarkurius se jen smál. On vyhrál, přelstil démona.

„Tajemství,“ připomněl svou cenu.

Vyzáblý démon svěsil všechny čtyři ruce, že mu visely až na zem, a rezignovaně pokýval hlavou. „Je tvoje, běž si pro ně,“ a ukázal na cestu k vesnici. Tarkurius se rozběhl kupředu, žádostivý své trofeje. Opět ho opanovala zvědavost na úkor opatrnosti. Proto si zprvu nevšiml, jak se za vsí v lese stahují další démoni, lační jeho duše. Jeden po druhém se plížili k vesnici, jako temné stíny za soumraku. „Sféry nikdy neprohrávají, jen dočasně ustupují,“ ozvala se mu náhle v uších slova mistra Dermury. „Nakonec vždycky pozřou, co do nich jednou vstoupilo.“ Tarkurius se rychle rozhlédl a uviděl démony. Dnes bude lépe odejít bez tajemství, pomyslel si a začal se chystat k návratu. Stříbrné vlákno spojující jeho duši s tělem, do této chvíle téměř neviditelné, se rozzářilo jasným svitem. Začalo se rozšiřovat, už bylo spíše stuhou, pak malým potokem a nakonec řekou. Tarkurius se nechal unášet jejím proudem. Cítil se stále bezpečněji, uzavřený v chrámu svého těla, jež ho ochrání před cizostí sfér. Když si po chvíli přejel svou hmotnou dlaní po obličeji, éteričnost sfér vyprchala úplně a zůstaly na ni jen vzpomínky.

„Tarkurie, Kosto, Želvo, jste připraveni?“ zeptal se mistr Dermura.

Všichni tři k němu vyslali své myšlenky a telepaticky se snažili odpovědět. Ještě pořád si nezvykli na astrální smysly. Byli ve sférách jako batolata.

„Dobře,“ ozvalo se po chvíli v jejich hlavách. „Teď pozorně vnímejte vše kolem sebe, spatříte jeden z největších divů tohoto světa.“

Před jejich očima se rozprostírala mnohoznačnost sfér. Tarkurius stál ve své rodné vesnici a viděl zástupy démonů, jak se skrývají za prvními stromy blízkého lesa. Nebe bylo podivně rudé a mírně pršela krev. Na zem se raději nedíval, když to udělal naposledy, viděl všude červy ještě tři dny poté. Kosta plaval v nekonečném moři. Nikde nebyl ostrov ani loď. Něco ho pořád tahalo pod vodu, omotávalo se kolem něj. Pokoušel se tomu uplavat, ale jen bezmocně plácal rukama kolem sebe. Někde tu přece musí být břeh, na kterém se zachráním, doufal. Želva procházel obrovským tržištěm. V životě nebyl ve velkém městě, dokud se nedostal do Wjalinoru. Vždycky se jej bál. Tolik podivných lidí, tolik myšlenek a emocí. Nikde žádný tichý kout, kam by se mohl schovat. Pořád na něj někdo pořvával, tahal ho za rukáv, nutil mu své zboží. „Ale já nic nechci, nechte mě být,“ křičel na ně.

Vesnice s lesem přízraků, nekonečně hluboký oceán, obří tržiště. Sféry. Nezměrné, nepochopitelné. S vlastní inteligencí. S cizí inteligencí, vymykající se rozumnému chápání. Ale nějak se s nimi museli vyrovnat. Byli v nich, chtěli jejich tajemství. Tarkurius, Kosta i Želva se snažili. Ze všech sil.

„Vnímali jste to?“ zeptal se po chvíli mistr Dermura.

Všichni tři byli zmateni. Co měli vidět? Nic se nezměnilo.

„Nastala půlnoc. Svět se vrátil k řádu. Chaos musí znovu bojovat své bitvy,“ řekl mistr Dermura.

Zmatek jeho žáků nezmizel. Snažili se zachytit rozdíl mezi dřívějškem a nyní. Nic, naprosto nic se nezměnilo.

„Je čas k návratu,“ řekl mistr Dermura. „Snad vaše smysly budou příště méně zastřené strachem.“

Orza a Sithra už svá kouzla předvedli. Klání se chýlilo ke konci, teď byl na řadě Tarkurius. Už skoro půl hodiny seděl uprostřed svého obrazce. Čas stanovený pro provedení úkolu se neúprosně blížil k okamžiku, kdy bude muset Tarkurius opustit sféry, nebo prohrát. V přesýpacích hodinách už většina písku propadla úzkým hrdlem dolů. Zbývala minuta, možná minuta a půl. Tarkuriova tvář byla klidná. Nic nenaznačovalo, že by měl ve sférách nějaké potíže. Tak proč se proboha už nevrací? Wjalinorští studenti začínali propadat beznaději, dokonce i nejlepší Tarkuriovi přátelé, Kosta s Želvou, si zakrývali tvář hanbou. Posledních pár zrnek. Ale stejně, i kdyby teď přišel, jak může udělat něco úžasnějšího, co by překonalo Sithru. Vždyť i Orza už mu byl blahopřát. Všechno je ztraceno, Wjalinor tentokrát nevyhraje. Tarkurius otevřel oči. V horní části přesýpacích hodin zůstalo pět zrnek. Během dvou vteřin sklouzla dolů.

Tarkurius vstal, stále klidný, na tváři bezvýraznou masku. Wjalinorští studenti na něj nechápavě hleděli. Někteří ještě teď museli uklidňovat svá srdce a přesvědčovat je, aby neopouštěla jejich hruď. Ten Tarkurius je šílený. Ostatní čekali poměrně klidně na kouzlo posledního soutěžícího. Su-metorští věděli, že Sithra zvítězil, ragurští neměli moc co ztratit. Tarkurius vzal do ruky zbylou maketu čarodějného města, znázorňující Sard. Podržel ji mezi prsty a mírně ji zvedl, na úroveň svých očí. Pak řekl dvě krátká slova a uzavřel město do průhledné sféry. Vítězoslavně se usmál na studenty okolo. Ti na něj jen nechápavě hleděli. Cože? Nebuď směšný, hlupáku, takový laciný trik umí každý. Máš to město zničit, ne chránit. Někteří se dokonce začali nahlas smát. Tarkurius si jich nevšímal, stále držel před sebou svou maketu. Ani mistři se nesmáli. Postupně utichli i studenti.

Na Tarkuriovo město začaly dopadat miniaturní meteority. Objevovaly se na okraji sféry a s téměř neslyšným sykotem v plamenech bořily sardské hradby. Tarkurius na sféru dechl a vevnitř začala šílená vánice. Střechy praskaly pod tíhou ledu, závěje pohřbívaly menší domy. Po chvíli Tarkurius přejel volnou rukou po povrchu sféry. Led roztál, vánice se změnila v bouři. Titěrnými ulicemi protékaly divoké řeky a braly s sebou vše, co jim přišlo do cesty. Tarkuriovy prsty se mírně zachvěly. Sféra se otřásla a zevnitř se začalo ozývat dunění a praskot. Zemětřesení pohlcovalo vše, co nestihli zničit jeho předchůdci. Za chvíli zůstala na místě, kde dřív stával Sard, jen popraskaná země. Tarkurius sevřel sféru svými prsty a ta praskla. Pomalým krokem přišel ke stolu a položil na něj podklad modelu.

Nikdo mu netleskal, nikdo nekřičel radostí. Všichni studenti na něj hleděli s bázní a úctou, všichni mistři jej poměřovali bedlivým pohledem. Tarkurius vyhrál.

Hned v úvodních hodinách theurgie se učí, že démonům se nedá věřit v ničem. Jsou to cizí stvoření, s vlastními cíli a pohnutkami, která nelze pochopit. Každý pošetilec spolčující se s démony dopadne špatně. Jednoho dne zjistí, že místo aby on ovládal je, oni využívají jej. Démoni zkrátka jsou nepřátelské bytosti, s nimiž je třeba jednat s největší opatrností a nedůvěrou. A právě to se Tarkuriovi nelíbilo. Přistupovat k někomu s nepřátelstvím v srdci hned od samého počátku vždy plodilo velmi zlé ovoce. Tarkurius nechtěl být theurg-obchodník ani theurg-bojovník. Mnohem raději by se viděl jako přítel démonů, vyjednavač a vykladač jejich světa. Věřil, že jednou svého cíle dosáhne.

Proč se to muselo stát? Proč jsme se rozešli, bratře?“ ptal se v duchu Tarkurius a zapisoval si otázky do deníku. Potřeboval se někomu vypovídat, ale tohle téma bylo příliš citlivé, stále ještě se se svou volbou nedokázal vyrovnat. Ruk byl mrtvý a Tarkurius to věděl. Kdyby tam byl, třeba by tomu dokázal zabránit. Rychle si promnul oči, nedovolil slzám, aby se vydraly ven. Pak se náhle rozhodl. Odsunul svou židli a odešel do vedlejší místnosti.

Mechanickými pohyby nakreslil základní znak, přidal pár prvků, díky kterým se cítil jistější. S pořádnou obranou vlastního já se ale nezdržoval. Chtěl udělat něco nebezpečného, šíleného. Potřeboval to. Nic jiného mu nevyléčí jeho bolest.

Vstoupil do sfér. Už nebyl tím ustrašeným studentem jako před pár lety. Učil se rychle, dávno předhonil ostatní studenty. Zdálo se, že mu sféry lépe naslouchají, mají pro něj slabost. I mistři se divili tomu, co už dokázal. Znovu stál ve své rodné vesnici. Uctivě pozdravil démony sídlící v lese, sehnul se a nabral hrst červů v trávě. Podíval se do jejich lidských obličejů a něco k nim zašeptal. Pak je položil zpátky a vydal se pomalým krokem do lesa.

„Dnes nebudeme soupeřit, nebudeme se podvádět, ano?“ řekl nahlas. Odpovědí mu byl ticho. Bral to jako souhlas. Zavřel své astrální oči, překryl své astrální uši. Dál šel jen podle citu a pachu. Bolest mu hledala cestu a on jí plně důvěřoval.

Zastavil se na vrcholku kopce. Byl u svého cíle. Rozhlédl se a spatřil tři démony, jak sedí u ohně a opékají sedminohé zvíře připomínající zajíce. Všichni byli nelidští. Jeden z nich se k Tarkuriovi otočil, zamrkal dvaceti očima a nechal ze svého těla vyrůst pahýl vzdáleně připomínající ruku. Pokynul jím a vrátil se zpět k pečínce. Tarkurius udělal pár kroků směrem, který mu démon naznačil. Byl tam. Malý, bílý náhrobek. Trochu zvětralý, ale písmo šlo ještě přečíst. Ruk, bratr Tarkův, stálo na něm. Tarkurius před náhrobkem poklekl.

„Sbohem, bratře,“ zašeptal a začal plakat. Vlhkýma očima hleděl před sebe. Přísahal by, že vidí Rukovu tvář, zjizvenou na líci, jak se na něj šklebí.

„Mentální svět se skládá, se skládá...“ snažil se Kosta.

„Ano, já tě stačím sledovat, pokračuj,“ řekl mistr Janus. „Vím, že ses nejhůře z celého kruhu připravil na dnešní hodinu. Ale doufal jsem, že zapracuje tvá intuice. Podle mých průzkumů je velmi silná.“

Kosta zaraženě mlčel. Jak zatraceně může vědět, že jsme byli včera s Tarkuriem a Želvou v putyce a nestihli se už naučit?

„U Dubového listu?“ zeptal se mistr Janus. „Pěkná pajza. No, nevadí, třeba ti pomůže tady Želva. A Tarkurius se taky rád zapojí do diskuse, že?“

Rukův škleb se mu stále vracel na mysl. Viděl ho ve snech, když zavřel oči, když se zamyslel. Zatracení démoni, žádná dohoda jim není svatá. Tarkurius seděl opřený o zeď a meditoval. I teď viděl svého bratra, jak se na něj zle usmívá. Něco je špatně, hodně špatně. Pak ho napadla šílená myšlenka. Zprvu ji chtěl zaplašit, ale něco mu nedalo. Vyčistil svou mysl a soustředil se.

„Dobře, bratře. Jsi mrtvý, viděl jsem tvůj náhrobek ve sférách. Podíváme se, kdo to špiní tvou památku,“ šeptal si v duchu. Promítl si před sebe své astrální tělo, ale na bránu sfér nezaklepal. Místo toho natáhl svou ruku a zkusil zachytit nejsilnější vzpomínku na bratra. Mohl si vybírat. Poslední hádka, naivní dětské hry na zabíjení, přepadení jejich vesnice. Hádka, ta bude nejlepší. Zářila rudě jako zapadající slunce. Vzal ji, chvíli ji svými prsty hnětl, a pak kousek odlomil. Vsunul si jej do úst, opatrně jej ochutnal. Zdál se být mrtvý. Cítil pachuť hlíny, vápenec a cizost sfér. Už, už chtěl Tarkurius svou pošetilost vzdát, ale ucítil ještě něco. Na hranici jeho vnímání, téměř mimo možnosti astrální chuti, se něco formovalo. Bylo to těžké, temné a zkažené. Páchlo to, přestože to bylo sotva cítit. Tarkurius s odporem vyslal své myšlenky po této stopě. Nejdříve to bylo obtížné, musel se hodně vracet a pečlivě vybírat na četných rozcestích. Něco ho mátlo a zrazovalo od další cesty. Ale teď už se Tarkurius nedal odradit. Zajímalo ho, k čemu měl jeho bratr tak prazvláštní vztah. Bloudil dál a dál, hnala ho zvědavost a trochu zloba. Zbrklost se mu málem nevyplatila. Nevšiml si, že už dorazil na konec, a dostal psychický šok. Tohle nečekal. To nemohl čekat.

Tarkurius uviděl Rukovýma očima. To znamenalo, že jeho bratr žil. Někdo obelstil sféry nebo s nimi obcoval způsobem mimo Tarkuriovo chápání. Nejhorší ze všeho byl ale pohled, který se mu naskytl. Stál uprostřed hradu, kolem plály temné rudožluté ohně a na všem byl slizký povlak páchnoucí černé tekutiny. Před ním čekal v pozoru oddíl bestií s dvojitým ocasem zakončeným jedovými ostny. Pak už slyšel jen Rukův hlas, jak udílí rozkazy. Jeho bratr teď patřil Thurgurasu.

Orza Chán se opatrně připlížil k okraji mýtiny. Bylo tam, přesně jak mu Tarkurius řekl. Malé jezírko temné tekutiny, která se líně převalovala. Vypadalo podivně, to ano, ale nebezpečně? Tohle že měl být ten slavný a děsivý Thurguras? Radili mu, aby byl opatrný. Měl jen zjistit, zda jsou jejich vize a pozorování pravdivé. Orza Chán byl zklamán. Čekal boj, záludnosti, připravil si spoustu užitečných kouzel. A všechno k ničemu. Aspoň se podívám blíž, když už jsem tady, rozhodl se. Přišel až na okraj jezírka a zahleděl se do něj.

Zprvu se nedělo nic. Temná voda pohlcovala všechno světlo, takže Orza Chán neviděl vlastní tvář ani okolní stromy. Pak se ale jedna pomalá vlnka dostala až na okraj a dotkla se Chánovy nohy. Jezero ho obklopilo, náhle mohl spatřit jeho nesmírnou hloubku.

„Pojď,“ řekl tichý hlas.

Chán šel, nemohl jinak. Nějaká neviditelná síla jej tlačila dolů, tunelem vytvořeným uprostřed jezírka temnou vodou.

„Budeš mi sloužit,“ pokračoval hlas. A Chán věděl, že bude. Dokonce rád. Ten hlas byl tak přívětivý a laskavý.

„Pomůžeš mi zničit svět,“ znovu zašeptal a Orza Chánovi to připadalo, že je to ta nejskvělejší věc, kterou může udělat.

„Ztratili jsme ho,“ pokýval hlavou Dermura, když se Tarkurius vrátil ze sfér. Orza Chán byl teď věrným služebníkem Thurgurasu.

„Jak to vypadá v astrálu?“ zeptal se po chvíli.

„Je to špatné, Ficunelli měl pravdu. Kořeny temného města prorůstají do sfér. Zatím jsou téměř neviditelné, ale jsou tam,“ odpověděl Tarkurius. Oba věděli, co to znamená. Noční můra všech theurgů na sebe začíná brát reálnou podobu. Thurguras nejenom že otráví tento svět, ale i vše, co k němu patří. Včetně sfér.

„Hmm, hmm,“ zamyslel se Dermura, „měli bychom začít jednat. Havíve, napiš prosím dopis targasijskému a farenskému králi. Já si půjdu promluvit s Moimirem. Jeho armáda se nám bude brzy hodit. A ty, Theódore, musíš nějak přesvědčit ulmarské. Potřebujeme tu i čaroděje.“

„Pane,“ řekl posel a poklekl. Moimir mu pokynul a vzal si od něj pergamen. Rozvinul ho a společně s Dermurou se do něj začetli.

„Nečekal dlouho,“ řekl po chvíli Dermura, spíš pro sebe. Četl dál, o výpadech thurguraských bestií, o zástupech otroků a o jejich démonických velitelích. Zvlášť popis moci jednoho z nich oba muže zaujal.

„No, zdá se, že ten váš ztracený theurg není žádný nedouk. Jakže se jmenoval?“ zeptal se Moimir.

„Orza, Orza Chán. Byl z vysočiny, ze Skadřin. Nejlepší student Raguru,“ odpověděl mistr Dermura.

„Začíná být pověstný. Mezi vojáky se už rozšířily báchorky o jeho moci.“ Moimir se odmlčel. Napil se vína a pergamen odhodil na stůl k ostatním hlášením. „Jeho nejlepšímu kouzlu se teď neřekne jinak než Velký mord,“ dodal po chvíli zachmuřeně.

Tarkurius kráčel po lávovém jezeře. Od jeho nohou stoupaly obláčky páry, ale on jim nevěnoval žádnou pozornost. Zvykl si na svéhlavost sfér a už dávno se nepokoušel nutit jim své představy. Jeho astrální tělo dnes halily otrhané šaty žebráka z nejhorší čtvrti v Sardu, nebyly nic než kus špinavého hadru, který měl víc děr, než jeho ruce, nohy a hlava dokázaly využít. Za Tarkuriem a okolo něj se plazili, pochodovali a skákali rozliční démoni. Tvořili nesourodou skupinku podivností, která mu dělala jakousi eskortu. Většina z nich jej doprovázela sférami tak daleko od svého obydlí, jak jen si troufli. Už spolu dávno nesoupeřili, nesnažili se jeden druhého přelstít. Dalo by se říct, že mezi nimi panovalo přátelství, i když význam tohoto slova žádný z démonů nechápal.

Konečně Tarkurius dorazil na smluvené místo. Orza už tam stál, v nadživotní velikosti, oděný ve zlatě a drahokamech. Ochranná aura kolem něj deformovala lávové pole, přetvářela je v pevnou skálu. Jak Orza vykročil Tarkuriovi vstříc, sunul se ostrůvek pevniny s ním a poskytoval mu oporu pro nohy. Sférám se to nelíbilo. Všude bylo plno démonů, křídlatých, chapadlovitých a pařátnatých, útočících neúnavně na Orzovu ochrannou auru.

Pak se potkali a bylo to, jako by se střetly dva nesmiřitelné světy. Poměřovali se očima. Nakonec promluvil Orza: „Tak jsem tady, jak jsi chtěl. Řekni, co musíš, a já se vrátím zpět. Už nemáme nic společného.“

Připravovali se na to dlouhé měsíce. Přestože thurguraské bestie podnikaly stále častěji své výpady na všechny strany světa, mnozí stále nechtěli vidět, co je příčinou všeho zla. Stálo to úmorné hodiny a dny vyjednávání, přesvědčování a někdy i hrozeb. Thurguras bylo třeba oblehnout a zlo v něm zničit.

Teď tu stáli u bran Thurgurasu, v dlouhých řadách. Čarodějové, bojovníci, lukostřelci, kopiníci, rytíři, hraničáři, kněží a theurgové. Zoufale málo na to, jak mocný byl jejich nepřítel. Zrada, zbabělost a liknavost jim nedovolila dorazit v plné síle. Přesto věřili, že v příštích chvílích zmizí prokleté město navždy z tohoto světa.

Heroldi vyjeli ke čtyřem branám Thurgurasu a zatroubili výzvu. V odpověď začaly dunět válečné bubny z temného města. Heroldi se vrátili zpět. Ozval se signál k útoku. První kouzla začala propalovat brány a hradby Thurgurasu, armády se vydaly na zteč. Jenže už po malé chvíli začalo být jasné, že kouzla čarodějů nebudou stačit. Thurguras se přizpůsoboval jejich útokům a začal je odrážet zpět. Bylo na čase, aby zakročili theurgové. Ale ani jejich kouzla nebyla o moc úspěšnější. Thurguras jako by předvídal, jaký útok na něj theurgové povedou. Bylo nutné kouzla těsně před sesláním měnit, mást nepřítele.

Orza Chán pracoval ve své laboratoři, hluboko v podzemí Thurgurasu. Umění temné theurgie mu otevřelo zcela nové a netušené směry, kudy se mohl ve svých výzkumech ubírat. Učili ho, že má sféry ctít, chovat k nim respekt, jako mají věřící ke svému bohu. Měl se jich také bát, strachem služebníka, kterého pán může kdykoliv připravit o smysl bytí. Teď už rozuměl, proč to dělali. Chtěli mít všechnu moc pro sebe, učedníkům dávali jen drobky. Jenže jste se přepočítali, milí mistři, jeden student prohlédl vaše zbabělé duše. Moc Thurgurasu mi otevřela oči. Nejsem to já, kdo by se měl bát. To sféry a démoni se musejí bát mě. Protože já sloužím mocnosti větší, než jsou oni.

Z tohoto místa nebylo na bitevní pole vidět. Stačilo jen nevnímat ty zbité, zraněné a unavené lidi, neslyšet jejich řeči, které se točily jen a jen kolem války, a dalo by se uvěřit, že se tu vede normální život. Stála tu polní kuchyně a za ty měsíce se změnila z několika narychlo postavených stanů v malé městečko. Dvě velké jídelny neměly stěny, střechu podpíraly mohutné pilíře pevně ukotvené v zemi. Řady lavic a stolů někdo pečlivě udržoval, stály vyrovnané jedny za druhými, jako vojenský šik. Všechny byly čisté, nikde ani stopy po krvavých skvrnách či blátě. Za jídelnami se tyčil velký srub, spíše malá pevnost než cokoliv jiného. V něm bylo několik kuchyní, sklady potravin, talířů a dalšího nádobí. V prvním patře bydleli kuchaři, lovci a jejich pomocníci, pár pokojů zůstalo i pro kupce a vůdce karavan přivážejících potraviny vypěstované na místech, kde se ještě nebojovalo a úroda mohla vzejít. Takový luxus neměli ani polní generálové, snad jen královský stan skýtal více pohodlí než pokoje kuchařů. Důvod byl prostý. Obléhání prokletého města se táhlo už více než rok a nevypadalo to, že by v nejbližších týdnech mělo dojít k zásadní změně situace. Proto bylo třeba udržovat vojáky co možná nejdéle bojeschopné a spokojené, jak jen to bylo možné. Dobré jídlo bylo tou poslední radostí, která jim v tomto smutném čase zbývala.

Vladovít se přehraboval svitky a zprávami. Bylo důležité je všechny pořádně pročíst a zpracovat, aby výsledek byl co nejpřesnější. Hlavou se mu honila čísla, sečítal je, odčítal, odsouval stranou a znovu bral zpět z paměti do vědomí. S každým nově přečteným pergamenem musel upravovat své odhady a výsledky, protože nikdy nedostával přesné a zcela důvěryhodné informace. On byl matematik, ten nejlepší v celém Rekonvistu. Ale lidé, se kterými byl nucen pracovat, měli mnohdy daleko k přesnosti a systematičnosti jemu vlastní. Nezbývalo než s jejich nedostatky počítat.

Do stanu vstoupil Moimir, jeho král a zaměstnavatel. Přišel až ke stolu a zeptal se: „Kolik?“

Vladovít se podíval na pergament před sebou, i když si všechna čísla dokonale pamatoval. „Dnes padlo tři sta dvacet sedm mužů, Vaše milosti, a více než tři desítky dalších je pohřešovaných. Podle zpráv z polních lazaretů se počet těžce raněných zvýšil o čtyřicet sedm, vyléčit se podařilo osmnáct mužů. Pět vojáků se pokusilo o dezerci, všichni neúspěšně. Dorazily posily v počtu sto dvaceti nových rekrutů. Žádný nemá zkušenosti s bojem. Ztráty ragurských, Farenu, Targasie a dalších spřátelených armád jsou obdobné našim. To znamená–“

„To znamená,“ přerušil ho Moimir, „že tuhle válku prohráváme.“

„Tarkurie, máš jít za Dermurou,“ řekl Želva hned, jak vstoupil do stanu.

„A co mi chce?“ zeptal se Tarkurius. Želva jen pokrčil rameny a zhroutil se na lůžko. Byl vyčerpaný a nevyspalý. Válka se táhla nekonečně dlouho a Moimir s farenským králem to chtěli skončit. Ždímali všechny až na pokraj jejich sil.

Tarkurius vyšel ze stanu a spěchal za svým bývalým mistrem. Vstoupil a našel ho ve společnosti tří dalších lidí. Dětí, opravil se. Nemohlo jim být víc než patnáct.

„Tarkurie,“ pozdravil ho mistr Dermura. „Tohle jsou tví noví žáci. Mají za sebou základy na wjalinorské škole. Do týdne musejí být schopni boje.“

Tarkurius jen nevěřícně zíral. Zbláznil se Dermura? Vždyť to jsou děcka. Kolikrát asi byla ve sférách? Pětkrát? Desetkrát? Nahlas však řekl jen: „Udělám, co budu moci, mistře.“

Říkalo se tomu Pahorek démonů. Byl to jen malý kopec na jihovýchod od Thurgurasu. Bez trávy, bez keřů. Obklopoval jej pach spáleniny, zatuchlé vlhkosti a podivně cizích, štiplavých vůní. V půlkruhu kolem vrcholu Pahorku byla země upravena do roviny, zbavena všech kamenů a zbytků rostlin. Zde byly nakresleny vzorce astrálních čar, mezi něž den co den usedali theurgové a povolávali démony. Z vrcholku kopce směrem k Thurgurasu už byla prošlapaná široká cesta, jak zrůdy sfér spoutané příkazy theurgů odcházely padnout na bitevní pole.

Démoni se vyskytovali v myriádách druhů, navzájem rozdílní tvarem, schopnostmi, inteligencí, lstivostí, pachem a třeba láskou k násilí. Mohli jste se jimi přebírat jako zbožím na tržišti v Albaně. Stačilo zaměřit svou vůli, znát ty správné cesty. Pro vyšší theurgy to byla dětská hra. Pro Zbyškuse, brodícího se právě močálem plným otravných chorkodytů, jejichž jediným cílem bylo vetřelce v astrálním světě co nejvíce pošpinit neskutečně páchnoucí a lepkavou hmotou, to bylo zbožné přání. Kde se jen ti antichroni schovávají?

„Kudy dál, mistře?“ ozval se v Tarkuriově hlavě Zbyškův hlas. Tarkurius se rozhlédl. Všude kolem něj byla spousta cest – velkých, širokých, zaprášených, zarostlých, kamenitých, prošlapaných, ztrácejících se. Proplétaly se jedna s druhou, mizely a znovu se objevovaly. Obrovský, nekonečný labyrint.

„Každá cesta ti o sobě hodně řekne, když víš, jak se jí máš ptát,“ odpověděl Tarkurius. Udělal pár kroků, vzal zrnko prachu mezi dva prsty a dal si jej až k oku. Pomalu se s ním otáčel dokola, až v jednom okamžiku zahlédl záblesk světla.

„Tudy,“ ukázal a vykročil.

„Musíš je zničit,“ přikázala Černá dáma, hlas Thurgurasu.

„Ale jak to mám udělat? Jsou příliš silní a je jich mnoho,“ zeptal se Orza Chán.

„Cožpak jsem ti nedala nahlédnout do černé theurgie?“ odpověděla hněvivě Černá dáma. Orza Chán se lekl. Nebylo dobré dráždit hlas Thurgurasu. Její zloba zanechávala v mozku palčivou bolest, které nešlo ulevit. Člověk se svíjel v agónii a každou myšlenku věnoval své malosti. Přál si, aby umřel, ale ani smrt v Thurgurasu nebyla vykoupením.

„Najdu řešení,“ slíbil rychle Orza Chán. Dlouhé dny a noci pak nespal, hnán bytostnou potřebou objevit zkázu theurgů. Nechtěl trpět, neměl rád bolest. To násobilo jeho snahu. Nakonec jeho pátrání přineslo ovoce. Kruté, temné a trpké.

„Není theurgická magie tak trochu protimluv?“ zeptal se Kosta.

„Ano, svým způsobem. My rozumíme tomu, co děláme. Ale ostatní ne. Budeme se tedy s nimi hádat o tom, že děláme věci přirozené, nikoliv nadpřirozené?“ odpověděl mistr Dermura.

Tarkurius byl opilý. Hodně. Momentálně o sobě nevěděl, jeho ruka bezvládně visela i s vylitým pohárem. Pod jeho křeslem byla malá rudá kaluž. Zbyškus a Manga si to pořád nějak nedokázali srovnat v hlavě. Jejich mistr nikdy nepil, nedělal nic, co by mohlo narušit jeho koncentraci a mysl. Dokonce se vyhýbal všem magickým prostředkům, které na sobě nenesly jasný theurgický rukopis. Byla v tom jistá dávka pověrčivosti, ale jejich mistr to mnohem raději nazýval opatrností. A teď tohle. Bylo to tak nízké, tak lidské. Bez špetky zodpovědnosti. Vždyť venku zuřila válka, bylo třeba chránit útočící oddíly a posilovat obranu.

„V tom musí mít prsty Thurguras,“ řekl Zbyškus. Měl ve zvyku vidět nepřátelské špehy za každým rohem.

Manga jen přikývla. Byl to jediný logický závěr. Teď jen zbývalo přijít na to, kde našel Thurguras Tarkuriovo slabé místo. Manga se zadívala na svého mistra. Jeho obličej byl přes opilost stažen maskou strachu. Pak sjel její pohled na stůl. Ležel tam pergamen, dnešní zpráva od mistra Chadela Havíva. Manga k ní přišla, vzala ji do rukou a začala potichu číst.

„Tarkurie, mám velice zlou novinu. Za posledních pár týdnů zemřelo několik schopných theurgů, a nebylo to na bitevním poli. Včera se k jejich seznamu přidalo i jméno tvého přítele Kosty. Žádná viditelná zranění, žádné stopy. Hodně z těch lidí jsem znal, Tarkurie, patřili mezi nejlepší. To oni drželi thurguraská vojska na uzdě a bránili jim prolomit naši blokádu. Zdá se, že Černá dáma konečně zjistila, kdo jí brání v dosažení vítězství. Nasadila na nás mentální krysu, možná celé hejno. Vypadá to, že obrany, které jsme v duševním světě vztyčili, jsou v troskách. Brzo si přijdou pro každého. Připrav se, dokážeš-li to. Bohové s námi, Chadel Havív,“ dokončila Manga.

„Mentální krysa? Co to je?“ zeptal se Zbyškus.

„Nevím přesně, ale pamatuji si krátkou zmínku ze statě O temné theurgii a nečistých praktikách astrálních mistra Ficunelliho. Mělo se jednat o fantomatickou bytost, která prochází duševním světem a hledá předem určenou oběť. Tu pak dokáže zmást natolik, že v souboji myslí bojuje sama ze sebou. Ficunelli psal, že není známo, že by někdo někdy nad mentální krysou vyhrál,“ odpověděla Manga.

„Přesně tak,“ řekl Tarkurius, který nebyl tak opilý, jak vypadal a jak by si přál. „Přesně tak.“

„Zatraceně, kde to je?!“ rozkřikl se Zbyškus. Listoval knihami už celou noc a nikdy nevynikal klidem nebo trpělivostí.

„Nechtěl by ses trochu sebrat?“ řekla Manga. Sama před sebou měla stoh pergamenů a snažila se v nich nějak vyznat. Hromada prohlédnutých a neprohlédnutých se jí už před hodinou smísila v jednu velkou kupu.

„Do háje, ale co když nic nenajdeme? Co když ty krysy fakt nic nezastaví? Sme v pytli, Mango, vyřízený.“

„Já vím, že to tady někde je. Ficunelli je mrtvý už přes dvě stě let. Někdo přece musel za tu dobu zkoumat temnou theurgii,“ řekla Manga, „nevěřím, že by to nikoho nezlákalo.“

„Ale vem si, jaké jsou za to na školách tresty. Prý jednoho ragurského vzali mistři do desáté sféry a nechali ho tam, napospas démonům. Za deset minut už odnášeli jeho tělo.“ Manga tu historku znala a pochybovala, že je pravdivá. Byla to účinná smyšlenka, jak odradit studenty od prohlížení zakázaných knih.

„Snad si nemyslíš, že nám jenom tak povolí studovat temnou theurgii? Víš, co by to způsobilo za zmatek? Svět by byl plný neviditelných zabijáků, lidský život by měl stejnou cenu jako tady na pláních Thurgurasu.“

„Fajn, takže nám to zakazovali a my teďka v jejich knížkách z ničeho nic najdeme, co potřebujem. Kouzelný,“ řekl Zbyškus.

„Kolik si toho za studia přečetl, chytráku? Zvlášť z těchto mistrových knih? Deset řádků, dvacet? Studentům se dávají neškodné texty, nic zásadního a významného,“ odpověděla Manga.

„Dobře, dobře, už mlčím.“ Další půl hodiny byl klid, než se znovu ozvalo Zbyškovo klení.

„Sakra, sakra, sakra. Potřebovali bysme zázrak, jinak to nenajdem. Oči mně už jezdí každý po jiným řádku.“

„Trpělivost. Mysli na to, že budeš hrdina,“ řekla Manga. Zbyškus se jenom sarkasticky uchechtl.

„Jasně a thurgurasští nám to napíšou na– Mám to, slyšíš mám to!“ rozkřičel se. Manga se zvedla a přiběhla k němu. Očima přebíhala po řádcích. Zbyškus na ni nedočkavě hleděl.

„Jdeme,“ řekla Manga, když dočetla. Vzala ještě dva pergameny a vyrazili vzbudit mistra Tarkuria.

„Cože?“ zíral na ně Tarkurius nevěřícně. Opilost z jeho tváře ještě nevyprchala, takže vypadal komicky a strašlivě zároveň.

„No, byl to jen takový nápad,“ začal Zbyškus.

„Je to jediná šance, jak se té krysy zbavit,“ přidala se Manga. „Chce to jen doladit pár detailů.“

„Pár detailů? Nemáte nic než starý příběh,“ řekl Tarkurius, ale už začal přemýšlet, jak provést jejich plán. Ještě se mu nechtělo umírat.

„Tohle nemůže vyjít, vždyť je to nesmysl,“ bručel Tarkurius.

„No, vypadá to divně,“ souhlasil Zbyškus.

„Divně?“ opáčil Tarkurius, „je to úplně zbytečné kouzlo na nic.“

„Počkejte, ještě bychom měli změnit tohle,“ řekla Manga, „podle toho příběhu jsou krysy citlivé na opalescenci transcendentu, měla by být kalná a špinavá.“

Nakonec to fungovalo. Zvláštní. Byla to víc náhoda než umění, ale splnila účel. Mentální krysy, oslepené jejich kouzlem, prchaly neznámo kam. Stačilo trpělivě měnit parametry, třeba jen o velmi malou hodnotu. Nakonec jim pomohla Manžina intuice. Systematičnost tu byla k ničemu.

Tarkurius dokončil zprávu pro mistra Chadela Havíva. Černá dáma si bude muset najít jiný způsob, jak zvítězit.

„Jaký je rozdíl mezi malými a velkými démony? Těch prvních se budete bát všichni, těch druhých jen někteří,“ odpověděl si mistr Chadel Havív.

„Tomu nerozumím, vyšší démoni jsou přece mocnější a strašnější, ne?“ oponoval Želva.

„To jistě ano, ale mnozí z vás zemřou dřív, než je budou mít možnost spatřit,“ řekl mistr Havív.

Bylo to zvláštní místo. Chaotické, roztříštěné, neuchopitelné. Každou jinou část sfér si Tarkurius dokázal přizpůsobit nějaké reálné představě, podivné, ale přijatelné. Tady jeho schopnosti selhaly. Všechno mělo podivnou hloubku, bylo různě protažené nebo překroucené a nic se nepodobalo navzájem. Barvy ostře přecházely jedna v druhou, bledly v černobílou škálu nebo se ztrácely do průhlednosti. Zmatek. Chaos. A čemu se divíš, starý blázne, pomyslel si Tarkurius. Vždyť jsi ve Studnici démonů, v Síni prastarých králů, v Jeskyních tisíce hadů. Sem nepatříš, sem by nikdy člověk jako ty neměl přijít.

Jenže Tarkurius sem přišel. Sám by cestu nikdy nenašel, považoval toto místo za mýtus, stejně jako Boží stolec a dvaadvacátou sféru. Na druhou stranu se mohl za svůj život přesvědčit, že některé mýty mají reálný základ. Sám znal a užíval Zlatou stezku, bezpečnou cestu do nejvyšších sfér. Ale sem, sem ho musel přivést Darghot. Byl to nejmocnější démon, kterého znal a mohl mu alespoň trochu věřit. Proto se odevzdal zcela do jeho rukou a nechal se vést temnotou. Snad to bude co platné.

Tarkurius seděl na Darghotově rameni a rozhlížel se. Snažil se najít známé démony, zachytit jejich řeč. Moc se mu to nedařilo. Jeho astrální smysly byly příliš zahlceny dojmy, ztrácely schopnost cokoliv mu zprostředkovat. Darghot mezitím mluvil, snažil se o nemožné. Dohodnout spojenectví mezi sférami a lidmi. Jen krátké, dočasné spojenectví. Pomoc proti Thurgurasu, který zapustil kořeny už i ve sférách. Účelové spojenectví, bez závazků. Společnou válku, boj na více frontách. Mnoho démonů bylo proti, už z principu. Nechtělo se jim měnit zaběhané pořádky. Ale dost jich souhlasilo. Měli strach, Thurguras začal prosakovat do jejich panství. Měnil zažitý řád a neptal se na svolení. Ten malý pidižvík na Darghotově rameni přišel s prosbou. Měli by ho vyslechnout.

Tarkurius ztratil vědomí. Jeho organismus už nedokázal dál snášet cizost toho místa. K sobě ho přivedlo až šťouchnutí Darghotova chapadla. To už byli mimo Studnici démonů.

„Přijdou?“ byla první Tarkuriova otázka.

Darghot si všemi chapadly přejel přes tvář a divoce zakoulel očima. Přijdou, přeložil si Tarkurius.

Nastal konec světa. Nebo byl alespoň velmi blízko. Obléhání Thurgurasu trvalo už přes pět let. Mezitím se toto sídlo zla zvětšilo snad desetinásobně. Na začátku zde bojovaly jen jízdní jednotky Farenu, pěšáci a lukostřelci Rekonvistu, hrdinové z Ulg Ýrdag a divoká zvířata vedená Burkavickými. Dnes? Dnes tu byl snad každý. Všechny armády známého světa a dost těch, o nichž cestovatelé a kartografové neměli ani potuchy. Každý bojoval za jednu stranu, už dávno se přestalo s politikařením. Sem tam se ještě někdo pokoušel zrazovat a měnit spojence, ale vždy dopadl špatně, rozdrcen uprostřed bitevního pole. Už to dlouho nemůže trvat. Konečné vítězství nebo zkáza, něco už musí přijít. Nejpozději do týdne. Jak rád by byl Tarkurius, kdyby to bylo vítězství.

Stál uprostřed největší vřavy, jen těsně za první linií. Krvopsi právě podnikli výpad a decimovali zbytky kdysi slavné targasijské pěchoty. Čarodějové ze Sardu, Ulmaru a Albany se snažili obrátit útočníky na útěk, ale příliš se jim to nedařilo. Z jejich pozic létala jedna ohnivá koule za druhou, vzduch samovolně praskal výboji a neustále se k útoku snášeli orli smrti, podporovaní jekotem jejich přízračných jezdců. Nic to nebylo platné, krvopsi neměli žádný pud sebezáchovy. I když krváceli z desítek ran, stále se hnali za svými oběťmi. Tarkurius ještě chvíli sledoval dění před sebou, pak zavřel oči a začal pomalu odříkávat pět krátkých slov. Amulet na krku se mu rozzářil, ozvalo se několikeré zaburácení hromu a zvedl se vítr. Realita se mírně rozostřila a vznikl v ní zlom, šířící se rychlostí vrženého kouzla ke krvopsům. U nich se na chvíli zachvěl, vše se vrátilo zpět do normálu a vzápětí ze země začala vyrůstat obrovská klec z trnů, kamene a ledu. Krvopsi vztekle naráželi do zábrany a začali zmateně obíhat po obvodu svého vězení. Teď už byli snadným terčem pro čaroděje i rekonvistské lučištníky, kteří přispěchali na pomoc.

„Tak, tohle bychom měli. Další tisícovka mužů, kteří mohou tu hrůzu prožívat o den déle,“ zamumlal si pro sebe Tarkurius. Bílé vlasy měl přilepené na zpoceném čele.

„Měl byste si odpočinout, mistře,“ řekla Manga, žena stojící v jeho blízkosti. Spolu s dalším učedníkem, Zbyškusem, přispěchala nabídnout mistrovi oporu. Tarkurius je mírným gestem odmítl.

„Připravte další rituál, musím znovu do sfér. Za chvíli budeme potřebovat nová kouzla a obávám se, že naši přátelé z Ulmaru, Sardu a Albany nejsou schopni pružně reagovat v krizových situacích.“

Učedníci poslechli a rychle odspěchali do stanu pod kopcem. Tarkurius ještě chvíli stál a díval se na Thurguras. Západní brána byla zavřená, ale na sever se z obou valily sešikované útvary skadřinských obrů. Na jihu byl klid už třetí den, od doby, co tam padlo dvanáct draků v jediném souboji. Mistrovský kousek Hierona a příkladná statečnost Goradovy družiny. Obě strany teď vyčkávají, až se vsákne jedovatá dračí krev do země. Přejít jižní planinu není možné. Co se teď děje na východě, těžko soudit. S těmi myšlenkami Tarkurius začal pomalým krokem sestupovat za svými učedníky.

Vše potřebné už bylo připraveno. Tarkurius bedlivým zrakem zhodnotil nakreslený obrazec a po chvíli krátce přikývl. Byl perfektní, sám by jej nesvedl líp. Mimoděk si vzpomněl na své začátky, kdy neviděl ani základní chyby, které při sestavování a kreslení obrazců dělal. Jeho učedníci by v klidnějších dobách už dávno byli mistry, s vlastními žáky a věhlasnou školou. Teď ale museli pomáhat jemu, aby společnými silami dokázali ještě chvíli zadržet nepřítele.

Tarkurius opatrně vešel do nakresleného znaku a posadil se uprostřed něj. Učedníci rozžehli svíce a ustoupili do stínů. Tarkurius sáhl do jednoho z mnoha váčků, které mu visely u pasu, a vyhodil do vzduchu stříbrný prach smíšený s drobnými perlami. Vzduch se naplnil mdlou září, jasnější než svit měsíce za úplňku. Pak se prach začal jemně snášet k zemi, ale nespadl úplně. Vytvořil zvláštní dráhy a čáry, levitující ve vzduchu. Obrazec se stal trojrozměrným. Tarkurius se rozhlédl dokola, zkontroloval vše a zavřel oči. Za chvíli se jeho tělo začalo vznášet a koupat v bílém světle. Jeho duch právě vstoupil do sfér.

„Nikdy mě to nepřestane fascinovat,“ zašeptala Manga a rozšířenýma očima sledovala svého mistra. „Ano, velmi působivé, a co víc, i účinné. Co vím, tak trojrozměrné znaky používají v současnosti jen dva theurgové,“ odpověděl Zbyškus.

„A za celou historii lidstva jich prý nebylo víc než dvacet,“ dodala Manga. Chvíli mlčeli a pozorovali mistrovu klidnou tvář. Žádné emoce, žádné vypětí. Jako by si na chvíli zdříml před večeří.

„Mě hlavně fascinuje,“ přerušil ticho Zbyškus, „jak rychle dokáže mistr vstoupit do sfér, zajít tak hluboko na místa, o kterých my nic ani netušíme, získat potřebná zaklínadla a vrátit se zpět. Vždycky jsem si myslel, že čím dál se pustíš, tím déle jsi mimo tento svět.“

„Ano, to je velmi zvláštní,“ řekla Manga. Chvíli se zamyslela, a pak dodala: „Třeba našel Zlatou stezku.“

„Zlatou stezku? To myslíš vážně? Vždyť je to legenda, pohádka theurgů!“

„Jasně že je to legenda. Ale někde se tu musela vzít, ne? Na každé legendě je zrnko pravdy. Třeba zrovna Zlatá stezka existuje.“

„Nesmysl. Sféry nejsou nic než chaos, bez řádu a pravidel. Každý nový kousek musíš důkladně poznat na vlastní kůži, nepomůžou ti žádné vzorce ani předpovědi. Základní prvek v nich neexistuje, a když není on, nemůže být ani Zlatá stezka,“ řekl Zbyškus.

„No, možná jsem hloupá, ale já v ni věřím. Sféry musejí mít vlastní řád, něco, co je vystihuje a čím se řídí. Určitě jsou to podivné zákony a jen těžko je uchopí naše mysl. Ale budou tam. Čas od času, když jsem vevnitř, mám pocit, že jsem někde v dálce na chvíli zahlédla pěšinu, která ke Zlaté stezce vede. Možná je to klam, ale já v ni opravdu věřím.“

„A co konec Zlaté stezky? Je v sídlech bohů? Nebo se ztrácí přímo v ústech tvůrce?“ oponoval posměšně Zbyškus.

„Začínáš být směšný a docházejí ti argumenty. Samozřejmě netuším, kde končí Zlatá stezka. Nikdy jsem ji ani neviděla, tak jak mám vědět, co je na jejím konci? Ale alespoň předem nevyloučím všechno, co je příliš velké na to, abych to mohla pochopit. Mám ještě sílu věřit. Ty jsi uvězněn v kleci vlastního poznání. Nic mimo ni pro tebe neexistuje,“ řekla Manga.

„No, to máš pravdu, neexistuje,“ odpověděl Zbyškus.

„Tak vysvětli tohle, chytráku,“ řekla Manga a kývla hlavou k obrazci. Tarkurius zrovna otevřel oči. Neuplynulo ani pět minut od okamžiku, kdy vstoupil do sfér. Usmál se na své učedníky, jako by věděl, o čem se přeli.

„Pojďte, teď není čas řešit malicherné teoretické pře. Je čas činů!“ S těmi slovy vstal, pod nohama mu chroupalo stříbro a perly. Všichni vyšli ze stanu a vydali se na kopec. Na vršku se zastavili a znovu začali obhlížet bitevní pole. Krvopsi leželi všichni mrtví, ale západní brána už se znovu otevírala. Celé legie skřetů, opěšalé, na vlcích i netopýrech, se vylévaly na pláň. „Chmmm,“ odkašlal si Tarkurius. „Co třeba nechat je promluvit si s přítelem Darghotem?“ Tázavě se podíval na Mangu se Zbyškusem. Oba napjatě očekávali, co má mistr na mysli. Tarkurius krátce pokývl hlavou a zvedl svou hůl, ověšenou mnoha řetězy. Obloha nad bitevním polem se zbarvila do šarlatova a začala hořet. Jen okamžik poté se k zemi zřítil obrovitý tvor, místo rukou čtyři páry stometrových chapadel. Zem se otřásla a tisíce bytostí popadaly na zem. Rohatá hlava přivolané nestvůry se na chvíli otočila k Tarkuriovi a v její tváři byl vepsán těžko dešifrovatelný škleb. Démon se znovu zahleděl na šiky skřetů, otevřel chřtán a dýchl. Ven vyšel oheň a jasné světlo, dým a žár. Kdo nebyl spálen, ležel ve smrtelných křečích, dusil se nebo si vyškrabával hořící oči. Nastal konec světa. Nebo byl alespoň hodně blízko.

Noc byla tmavá, hvězd svítilo jen málo. Občas se mezi mraky objevil měsíc, ale jen na chvíli. Finin se tmy nebála, tedy většinou ne. Ale dnes to bylo jiné. Uprostřed noci ji vzbudila matka a vyvedla ven ze stanu. Vyrazily spolu do kopců. Ruku v ruce, přestože jí už bylo deset. Dnes v noci se stane něco důležitého a temného. Četla to už od rána ve všech tvářích. Ve všech, kro mě dětských. Ty vypadaly bezstarostně jako vždy. Dospělí měli strach, na něco čekali. Co se dnes má stát?

„Kam jdeme?“ zeptala se Finin už po třetí.

„Za chvíli uvidíš,“ odpověděla matka a stiskla jí ruku ještě pevněji.

Finin se nervózně rozhlédla. Kousek za sebou uviděla dvojici postav, malou a velkou siluetu. Hned vedle byla další a před nimi se ozvalo zapraskání. Také tam někdo bude. Kam všichni jdou?

„Ostatní jsou tu taky? Húr, Driga, Uglúg?“ ptala se Finin dál.

„Ano, jdou všichni, co mají alespoň šest zim.“

Cože? Co se děje? Kam nás všechny vedou? Fininina mysl horečně pracovala, jak se to snažila pochopit. Noční stíny a mdlé světlo jí nabízelo nepřeberně odpovědí. Ani jedna z nich se jí nelíbila.

Ochladilo se, nepřirozeně, náhle. Nebylo vidět daleko, výhledu bránily stromy a okolní kopce. Musíme být někde v údolí, pomyslila si Finin. Sem tam zahlédla další dvojice, jak jdou stejným směrem. Neslyšela nikoho mluvit, všude byl klid. Jen tichý zvuk chůze občas neunikl bystrým uším. Finininy oči zabloudily k něčemu bílému, co osvítil měsíc. Leželo to na zemi, částečně zarostlé travou. Kost nějakého zvířete, pečlivě ohlodaná. A o kousek dál další. Měsíc a hvězdy zamrkaly, a pak zhasly úplně. Odnikud se přivalila mlha, hustá, špinavá a štiplavá. Finin chtěla stisknout pevněji ruku své matky. Jenže už ji nedržela. Ztratila se. Začal ji ochromovat strach. Už, už chtěla křičet, ale někdo ji předběhl.

Výkřiky se začaly ozývat ze všech stran. Některé blízko, jiné daleko. Byl v nich děs, hluboký a bytostný. Finin nebyla sama, kdo ztratil svou matku. V tom uslyšela kroky. Někdo se k ní blížil. Srdce jí poskočilo radostí, matka ji přišla hledat. Vyběhla jí v ústrety. Nebylo vidět dál než na dva sáhy. Finin natáhla doširoka ruce, chtěla se vrhnout matce kolem krku. Bylo jí jedno, že už má deset let. Chtěla opět cítit její přítomnost, její lásku a strach. Ale tvář, která se vynořila z mlhy, nepatřila Fininině matce. Byla mnohem starší a mnohem bledší, než by dokázal vykouzlit jakýkoliv strach. Finin se zarazila téměř uprostřed skoku. Zoufale hleděla na kostlivcovu lebku, na prázdné důlky. Chtěla, aby ji oči klamaly. Kostlivec zaskřípěl zuby a pozvedl nad hlavu sukovitou palici.

Finin už chápala, proč ostatní řvou a sténají. Neměli strach z toho, že jsou v mlze sami. Báli se nezvaných návštěvníků.

Dál už Finin nepřemýšlela, její tělo ovládly reflexy. Kostlivec opsal palicí velký oblouk. Úder vedl na spodní čelist. Dívka se vrhla na zem. Kyj jí prosvištěl kolem levého ramene. Rychle se několikrát překulila směrem ke kostlivci a prudce mu podrazila nohy. Ve starých kostech zapraštělo. Nemrtvý dopadl lebkou napřed, palice mu vyletěla z rukou. Finin byla rychle na nohou, ale kostlivec překvapivě také. Už neměl zbraň, shrbený vyčkával na výpad protivnice. Jeho kostnaté pařáty se rychle míhaly ze strany na stranu.

Bitky probíhaly i jinde. Bylo slyšet naříkání, ale i vítězné výkřiky a skřeky plné odhodlání. Když zazněl další, Finin se vrhla na svého soka. Rozhodla se pro přímý útok, bez záludností. Udělala dva rychlé kroky ke kostlivci, odrazila se a skočila. Jednou rukou odrazila levý pařát, druhý však těsně minula. Ucítila, jak se jí ostré kosti prořezávají kůží od ramene až po břicho. Narazila celou svou vahou do kostlivce, srazila jej na zem a těžce na něj dopadla. Hrudní koš se mu prolomil s tupým křupnutím. Lebka praskla, jak narazila na kámen. Pařáty se bezvládně sesuly k zemi, nepřítel byl konečně mrtev. Finin náhle udeřila ostrá bolest z ran na hrudi a na chvíli ji zbavila smyslů.

Trvalo to pět vteřin, víc ne, než znovu přišla k sobě. Po prsou jí tekla krev, ale rány nebyly hluboké, zato pálily jako tisíc démonů. Výkřiky a sténání okolo neutichaly. Bylo třeba pomoci ostatním. Finin zvedla kostlivcovu palici a zkusmo s ní máchla. Dál už na nic nečekala, vyrazila za nejbližším zvukem. Mlha byla pomocníkem i zrádcem. Finin byla neviditelná, ale sama neviděla. Do dalšího kostlivce málem narazila, ležel na zemi, bez jedné nohy. Přesto se dál oháněl pařáty. Dívka mu dupla na jednu ruku, která se zabořila do země, a rozdrtila palicí klíční kost druhé. Plynulým obloukem švihla zbraní nad hlavou a nechala ji dopadnout na lebku. Jeden z úlomků se jí zaryl do stehna, ale Finin zranění nevěnovala pozornost.

Cítila se teď jako někdo jiný. Z hlubin jejího já se vydrala na povrch bojovnice, rozhodná a rázná. Nepřemýšlela jako obyčejně, všechno bylo náhle jednodušší. Svět ztratil barvy, zůstala jen bílá a černá. Spolubojovníci a nepřátelé. Nebylo místo pro lítost, soucit, odpuštění či pochopení. Vše zaplnila zuřivost, běsnění, touha zvítězit a horečka boje. Ve Finin se probudila první, prastará bojovnice, vzešlá z lůna bohů. Znovu a zase chodila po tomto světě, aby žíznila po boji a pila z kalicha vítězů. K ďasu se vším ostatním, jedinou cenu má jen boj! Jenom boj!

Finin běžela a divoce mávala palicí. Vlevo zahlédla Húra, jak zápasí s dalším kostlivcem. Byl zle podrápaný a pařáty se mu zarývaly do krku. V jednom okamžiku změnila směr běhu, v druhém už její zbraň drtila kostlivcovu páteř. Úder byl tak silný, že spodní část nemrtvého odlétla pryč, kamsi do chuchvalců mlhy. Přesto kostlivec Húra stále držel ve smrtícím sevření. Finin vyskočila a divoce ho kopla do hrudního koše. Ten se převrátil a lebka narazila do Húrova čela. Chlapec spadl bezvládně k zemi. Finin zařvala, dupla a znovu praštěly kosti. Lebka se oddělila od zbytku kostlivce a s dutým zvukem se kutálela pryč. Dívka věnovala svému kamarádovi jediný pohled a zase utíkala pryč.

Sténání a výkřiky se ozývaly už jen sporadicky. Finin našla ještě dvě bojující skupinky, v jedné se tři malé děti společně bránily velkému kostlivci. I bez její pomoci by ho dokázaly zabít. Druhou tvořila Driga, krvácející z několika menších ran a s bezvládnou rukou, a kostlivec bojující obouruč dlouhou větví. Stejně jako Finin i Driga v sobě probudila prastarou sílu prvotní bojovnice. Její zuřivost zcela nahrazovala zraněnou ruku. Spolu byly jako vichřice, jako uragán, který smete vše, co mu přijde do cesty.

Zvedla se mlha a mraky se rozestoupily. Horečka boje vyprchala. Někdo začal plakat. Ostatní děti se nevěřícně dívaly kolem sebe. Úlomky kostí, zranění, mrtví. Krev, vlastní i cizí, na špinavých šatech.

Z kopce začaly scházet matky a hledaly své děti. Opět se ozval nářek, ronily se slzy štěstí i bolesti. Dvojice opouštěly bojiště. Matka s dítětem, vedoucí se za ruce. Stisk byl pevnější než předtím. Matka se zraněným potomkem, neseným v náručí. Některé matky se ale nevracely. Klečely u bezvládných, mrtvých těl, a zpívaly píseň plnou bolesti. Byla to modlitba k duchům předků a bohům kmene.

„Mami, kde jsme to byly?“ osmělila se Finin, když zpěv truchlících už nebyl slyšet. Rukou si držela ránu na prsou.

„To bylo Pohřebiště Gur Oru, dávného procitnutí. Tady leží naši mrtví. Jsou kmeni prospěšní, i když nežijí. Každý z nás tam musel, když přišel jeho čas. Buď se stal bojovníkem, nebo padl.“

Vřava byla nepřehledná. Zvuky zněly podivně nahlas a vzdáleně. Finin ta změna vyvedla z míry. Vždy byla součástí bitvy, teď se jí zdálo, že sem nepatří. Mechanicky vykonávala pohyby, které oddalovaly její smrt a zabíjely nepřátele. Stále cítila pach krve, potu a výkalů, věrných průvodců velkých bitev. Její instinkty pracovaly bleskově a bezchybně jako vždy. Cítila dotek Yrk Gú, první z bojovnic, bila se pro její slávu. Ale něco dnes bylo jinak. Viděla sebe samu uprostřed bitvy, jako by opustila tělo a vznášela se vysoko nad svou hlavou. Poprvé v životě mohla obdivovat vlastní umění, tu harmonii pohybu snoubící se s ničivou silou smrti. Fascinovaně hleděla, jak neomylně hrotem meče hledá slabá místa v brnění. Snažili se vrhnout se na ni současně tři, ale jen se zavlnila v podivné piruetě a zem pokropila sprška čerstvé krve. Rozsévala strach pouhou svou přítomností, rozdávala smrt bez zaváhání. Zdálo se, že její divoké já si vůbec neuvědomovalo, co zažívá její duše.

„Velmi působivé, že?“ promluvil na ni hrubý, až hrdelní hlas. Finin se po něm rychle otočila, ruce ve střehu. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Tam dole pořád ještě bojovala u bran Thurgurasu. Někdo mluvil k její duši. Ale ten hlas přece zná.

„Yrk Gú?“ zeptala se.

„Ano, jsem to já. Ráda se dívám, když pro mne někdo bojuje.“ Finin zahlédla slabý obrys postavy. Její fantazie začala pracovat naplno a postupně si dokreslovala detaily.

„Co se tady děje? Proč nejsem ve svém těle?“

„Ty to netušíš? Zkus si vzpomenout na své sny, na představy, co se ti honily hlavou, než jsi začala přicházet o ideály.“ Finin začala horečně přemýšlet. Prohrabovala se vzpomínkami, hledala vodítka. Ale jak si má pamatovat sny? Kde oživit představy, které rozdupala realita pod svými kopyty?

„Nemůžu si vzpomenout, nejde to,“ řekla zoufale. Yrk Gú se pousmála, ale jen trochu. Alespoň se to Finin zdálo.

„Je smutné zapomenout, pro co jsme bojovali. Překrýt to nízkými cíli, jednodušeji dosažitelnými. Ztratit tu nejcennější věc, kterou jsme kdy měli.“ Yrk Gú se odmlčela a pak ještě dodala: „Zvlášť ve chvíli, kdy ji máme na dosah ruky, po tak dlouhé cestě.“

„Co je to? CO je TO?“ křičela Finin. Byla zoufalá, zmatená a podrážděná. Silueta Yrk Gú se začala vytrácet, zvedla ruku a byla pryč. Finin se snažila běžet na místo, kde ji naposledy spatřila, ale nemohla se pohnout ani o píď.

Náhle ji něco mocného a silného začalo stahovat dolů. Zvuky i tvary kolem ní se podivně protáhly a rozmazaly se do divoké změti. Všechno přestalo dávat smysl. A pak se znovu ocitla uprostřed nepřátel, meč zdvižený nad hlavou, svištící vzduchem. Rána dopadla přesně, oddělila hlavu od těla. Finin nepřemýšlela o tom, co právě zažila, v mysli jí zůstal jen nejasný pocit. Udělala dva kroky a ramenem srazila k zemi nejbližšího protivníka. Nohou mu dupla na hrudník, až to zapraštělo, a očima už sledovala další oběť. Otočila meč v ruce a divoce zařvala. Potřebovala to.

Boj netrval dlouho, Thurguraské dunivé trubky zavelely k ústupu, když hrozila drtivá porážka jejích šiků. Finin si otřela zpocené čelo, zadívala se na vysoké zdi dobývaného města a odplivla si. Zdálo se jí, že dnes jsou zase o kousek vyšší, než byly včera. Otočila se a odešla do tábora. Našla svůj stan a začala ze sebe sloupávat kusy brnění a šatstva.

Umývala se ve vědru studené vody. Pořád dokola brala vodu do dlaní a chrstala si ji do obličeje. Její chladivý dotek ji uklidňoval. Zážitek z dnešní bitvy jí stále vrtal hlavou. Co myslela Yrk Gú tím dávno ztraceným cílem? Po čem toužila, když byla ještě malá? Všechny otázky se jí motaly dohromady, vířily v divokém kruhu a stále znovu, jedna za druhou, se vracely zpět. Ani nevěděla, jak se dostala do postele. Vnímala jenom své myšlenky, realita ustoupila hluboko do pozadí.

Finin se pokoušela spát. Její tělo i její mysl byly unavené. Jindy usnula během chvilky, kdykoliv a kdekoliv. Nevybírala si, protože dobře věděla, že od dalšího spánku ji může dělit dlouhá doba. Dnes ale její kouzlo nefungovalo. Zírala do tmy jako po vykouření farenského tabáku. Slyšela hlasy ostatních vojáků, jejich pravidelné oddechování, tiché hovory, falešně broukanou píseň. Přemítala o jejich životech, o svém vlastním osudu. Kolik už zabila stvůr? Nevěděla. A kolik lidí? Také ne, ale bylo jich dost. Ano, byli to jistě špatní lidé, chtěli zabít ji nebo její přátele, ale pořád to byli lidé. Finin se snažila vybavit si jejich obličeje. Dařilo se jí to jen zčásti a viděla pouze posmrtné masky. Strnulé výrazy tváře, skelný pohled mrtvých očí. Měli i oni na začátku svého života nějaký ušlechtilý cíl, o němž mluvila Yrk Gú, nebo v nich bylo zlo zakořeněno od zrození? Další a další otázky vyplouvaly ze zákoutí Finininy mysli, z míst, o nichž dosud neměla ani tušení. Ještě včera měl její život jasný řád, nemusela o ničem přemýšlet. Tady jsem já a tam nepřítel. Bojujeme, abychom zůstali stát jako poslední, aby naše víra zvítězila. Není třeba pochybností, vše lze vyřešit rychlým pohybem meče.

Spánek stále nepřicházel. Finin začínala věřit, že tohle je nejdůležitější noc jejího života. Dnes se přihodí něco zásadního, co změní celou její budoucnost. Stále přemítala o tisíci otázkách, ale ty pozvolna ustupovaly do podvědomí, odkud se vynořily. Místo nich zaplavovaly Finininu mysl podivné pocity vzrušení, úžasu a poznání. Zažívala zvláštní stav, kdy se člověk po mnoha letech dobere objevu, o který pracně usiloval. Přestávala hledat další a další otázky, teď už byly zbytečné. Finin už rozuměla tomu, co jí Yrk Gú chtěla říct.

Vstala z postele a oblékla si svou nejčistší halenu a kalhoty. Meč si pečlivě připásala k boku a do rukou si vzala své brnění. Vyšla ze stanu a pomalu procházela táborem. Dívala se na spící muže a ženy, na dohasínající ohně. Pozdravila hlídku. Brzy už bude ráno. Finin kráčela dál, na bitevní pole. Po rozryté, popraskané a spálené zemi se šlo po tmě špatně. Finin několikrát klopýtla, ale nezastavila se. Černá silueta prokletého města vystupovala z blednoucí černi umírající noci. Temné město se blížilo, krok za krokem. Zazněly dunivé trubky, někdo na hradbách si jí všiml. Finin se nezastavila. Hradby už byly na dostřel. Kolem ní zasvištěly první šípy. Finin spustila ruce a nechala na zem spadnout své brnění. Další střely se zabodly do země kolem ní. Udělala ještě několik dalších kroků. Vytáhla z pochvy meč a jedním prudkým pohybem jej přelomila přes koleno. Úlomky jí vypadly z rukou. Finin poklekla, skryla svou tvář do dlaní a něco zašeptala. Z očí jí vytryskl proud jasného světla a začal se prodírat skrze prsty. Jeho intenzita se zvětšovala, až oslňoval jako polední slunce. Celá Finin začala žhnout a sálat tím světlem, její pokožka je propouštěla čím dál víc. Pak se proměnila v plamen, ten se roztáhl doširoka a stal se jasnou září, poslední noční hvězdou. V hradbách Thurgurasu se propálila velká trhlina, která se už nikdy nezacelila.

Svítalo. Začal nový den.

Město hořelo temným ohněm. Odevšad stoupal dusivý dým a dodával ulicím a domům vzezření přízračnosti. Celé legie roztodivných tvorů se snažily pochopit, co se to děje s jejich domovem. Někdo na ně musel zaútočit, ale nikde nebylo ani stopy po boji. Jen děsivě vysoké plameny a atmosféra strachu. Nevídaná proměna Thurgurasu. A zatím, skryta pod pláštěm kouzel a lektvarů, plížila se skupinka hrdinů k hlavní citadele, k sídlu hegemonky Dún. Možná, že dnes se splní světu dávný sen a konečně se podaří svrhnout věčnou vládu Thurgurasu. Poprvé a snad navždy.

Dún věděla, že k tomuto okamžiku musí dojít. Ne nadarmo mezi svými otroky hledala talenty na věštění a za slib lepšího zacházení si od nich koupila jejich služby. Stín Thurgurasu ležel na tomto světě už hodně dlouho. Nakonec se musel najít někdo sdostatek odvážný a mocný, aby pronikl až do jeho srdce. Věštby však neříkaly nic o tom, kdo to bude a jak bude vypadat. Budu muset čelit několika čarodějům, nebo to bude spíš banda rváčů, schopná v mžiku rozsekat na kusy i vyvernu, ptala se v duchu Dún. Jen chvíli poté, co ji tato otázka napadla, ji vytřepala z hlavy. Neměla smysl. Stačí, když malou chvíli počká, a vše se dozví. Mezitím..., mezitím neuškodí, když se trochu protáhne.

Dún vstala ze svého trůnu. Na výšku měřila necelé tři metry, ale její postava přesto nepostrádala ladnost a eleganci. Stále ještě měla elfské rysy, oba páry končetin, obličej, vlasy. Ale už první pohled do jejich očí či na její postoj prozrazoval, že má v žilách i jinou krev. Byla potomkem draka, dcerou velkého Hrugamorana. Kůži jí pokrývaly jemné zelenožluté šupiny, pevnější než jakékoliv brnění. Šaty nosila jen proto, aby neurozeným a nízkým tvorům neposkytovala pohled na své nahé tělo a nezavdávala tak podnět k řečem, jež by mohly oslabit její autoritu. Dnes měla na sobě bílou róbu elfích princezen protkávanou stříbrem a perletí.

Dún přistoupila ke stěně, kde visely její zbraně, a vzala si do rukou dva meče. Jeden dlouhý, tenký, který vypadal, že se ve vzduchu chvěje, a druhý kratší, bytelný, s řeřavě červenými runami na čepeli.

Cvičení se zbraněmi bylo pro Dún vždy především meditací. Každý pohyb měl svůj smysl, své místo v celé sestavě. Existovala dokonalá forma, perfektní provedení, jež v sobě hromadilo moc vesmíru. Kdykoliv se Dún povedlo přiblížit se zase o krůček k dokonalosti, pocítila nesmírnou radost. Skrze cvičení a boj vnímala svět kolem sebe, poznávala jeho zákony a učila se. Pro bytost, která žila dlouhá staletí a měla dar přijímat a chápat věci velmi rychle, to byl jeden z mála způsobů, jak se vyvíjet, jak kráčet dál. Dún si uvědomovala, že v okamžiku, kdy ztratí možnost bojovat, zešílí.

Dveře do trůnního sálu se otevřely a vstoupily tři postavy. Žena a dva muži. Všechna kouzla, jež je až dosud skrývala před zraky nepřátel, se rozplynula. Tady, v srdci Thurgurasu, vládla mocnější magie, která strážila Dún. Dříve, než si vetřelci stačili uvědomit, že jsou znovu viditelní, Dún promluvila.

„Konečně jste přišli. Čekám tu na vás už několik staletí.“

Vetřelci na ni pohlédli a v jejich tvářích byla patrná bázeň. Žena, čarodějka, se pokusila obnovit kouzla. Marně. Oba muži vykročili dopředu, odhodlání i přes svůj strach bojovat. Jejich kuráž musela Dún ocenit. Právě se setkali s věcmi, jež mnohonásobně přesahují jejich omezené chápání, a přesto si dokázali udržet vidinu svého cíle. Bude to dobrý boj. Dún se protáhla, nechala vyniknout své mohutné tělo v obdivuhodné póze, a pak, bez jediného varování, se rozběhla do útoku.

Temné město skomíralo v plamenech magického ohně. Dnes už těžko dokážeme říct, zda to byla špatnost, která je živila, nebo to byla síla čarodějčiných kouzel. V každém případě v tom ohni zahynula většina příšer a démonů. Tři dny a tři noci bojovala temná paní Dún s těmi, kteří přišli ukončit její krutovládu. Oba bojovníci i čarodějka, jejichž jména si už nikdo nepamatuje, čelili dalším a dalším útokům dračí stvůry. První den se jen bránili, protože Dún byla příliš silná. Druhý den si navzájem vyměňovali výpady a zranili se. Poprvé tekla dračí krev na podlahu trůnního sálu. Třetí den pocítila Dún únavu, přestože její protivníci stáli dál pevně na nohou. Víra všech trpících a vězněných, kteří cítili na svém hřbetě hrot thurguraského kopí, jim dodávala sílu.

Dún se ohnala svým dlouhým rapírem, až vzduch zasténal pod jejím náporem. Krvácela z mnoha ran a jen to, že zdědila po otci schopnost úžasné regenerace, jí dovolovalo dále bojovat. Myslela si, že s postupujícím časem se bude její bojové umění zhoršovat, ale nebylo tomu tak. Stále víc a více se blížila dokonalosti, její pohyby byly přesnější a preciznější. Opojná radost se jí rozlévala u srdce. Už nějakou chvíli věděla, že dnes zemře, ale nedokázala mít strach. Těšila se, protože věděla, že s každým dalším okamžikem se přibližuje nekonečnu. Ztratila touhu zabít své soupeře. Pouze je nutila používat nové a neobvyklé bojové výpady a kryty, tlačila je až na hranici jejich možností. Tento souboj byl její velkolepou hrou, kterou vymyslela, určila její pravidla a sama hrála.

Dún zakroužila kratší čepelí, a pak s ní prudce udeřila do strany. Odhodila jednoho z bojovníků až na druhý konec sálu.

Nikdo nedokáže říct, co se honilo hlavami hrdinů v trůnním sále Thurgurasu. Museli bojovat tři dny, bez odpočinku, bez jídla, bez pití. Každý okamžik mohl znamenat jejich smrt, protože jejich protivnice, dračí sémě Dún, nebyla lidského původu. Ona neměla tyto potřeby, nemusela se starat o nic jiného než o svůj boj. Nevím, co se těm třem mohlo honit hlavou, ale myslím si, že byli pod vlivem nějaké vyšší síly. Někdo jim pomáhal, řídil jejich kroky či jim alespoň dovolil „nemyslet“, soustředit se jen na to jediné – jejich poslání. Protože jinak bychom museli, vedeni rukou čistého rozumu, přiznat, že tato část legendy je vymyšlená, že má jen symbolický význam. A tomu se mi nechce věřit. Raději přisoudím, jako věrný syn Sikmarovy církve, tři dny a tři noci boje s Dún projevu moci svého patrona a strážce našich životů.

Jiskření čepelí Dún a bojovníků naplnilo trůnní sál mnoha malými světly. Jako by se rodily nové hvězdy, uzavřené do tohoto malého vesmíru. Zaklíněni do sebe, stáli všichni tři a poměřovali se vůlí. Krev na podlaze, dračí, elfí i lidská, už dávno vytvořila kaluže. Bylo jí zde mnohem víc, než by těla bojujících mohla potřebovat po celý život. Blížil se konec. Všichni to věděli. Jak slábla Dún, ztrácela se i magická ochrana trůnního sálu. Čarodějka to vycítila a znovu, snad po tisící, se pokusila seslat své kouzlo. Tentokrát se jí to podařilo. Stěny citadely se zatřásly a dovnitř vtrhl magický oheň, který mezitím strávil celé město. Jeho plameny se lačně vrhly na Dún a olízly jí šupiny. V ten okamžik dračí paní povolila a obě zbraně bojovníků, meč i sekera, se jí zahryzly do těla. Na tváři Dún se objevil úsměv. Dokončila svou sestavu, udělala posledních pár pohybů. Stále ladná vytvořila svým dlouhým rapírem šrámy na tvářích bojovníků – její podpis, zvěstování věčnosti. Magický oheň se znovu rozhořel v plné síle. Dún se sesula k zemi, své zbraně stále v rukou.

Přestože bylo temné město dokonale zpustošeno, že po něm nezůstalo nic než popel a prach, ne všichni jeho služebníci zemřeli. A tak se stalo, že jeden z nich přišel obhlédnout zkázu a spatřil pod nánosy popela zuhelnatělou ruku své paní. Vysvobodil z toho hrobu celé její tělo a odnesl je neznámo kam. Na tom tajném místě ji s úctou pohřbil, neboť i padlým přísluší právo na důstojný posmrtný obřad. Spolu s ní byly uloženy i její zbraně, kterými bojovala v okamžiku své smrti. Po generace se předávalo tajemství Dúnina hrobu mezi potomky onoho muže, přestože už nebyli uctívači Thurgurasu. Nakonec se paměť zatemnila a nejmladší z nich už ani netušili, jaký význam má jejich dědictví.

„Tohle je zlé místo,“ pronesla do ticha Manga. Slyšela vlastní dech a připadal jí nepřirozeně hlasitý, skoro jako by nepatřil jí, ale dával život někomu jinému.

„Samozřejmě, že je to zlé místo,“ opáčil jí Zbyškus. „Co bys taky čekala od hrobky thurguraského hegemona? Jeho kosti sežrala temnota už za jeho života, všechno, čeho se dotkla jeho ruka, bylo prokleto. Každý, kdo naruší jeho klid, umře v strašlivých bolestech, shnije zaživa, bla, bla, bla…“

Mangu ta slova neuklidnila. Věděla, že v hegemonově kryptě nemůže čekat nic dobrého, ale ten pocit, co nyní měla, předčil její nejhorší obavy. Nebyla statečná, ale potřebovali informace. Jakékoliv informace. Pověsti, legendy, záznamy, dokonce i nápisy v hrobkách jim stály za riziko. Jenže teď, když tu byla, o tom najednou pochybovala.

„Pojďme pryč,“ řekla. Její hlas byl náhle zoufale tichý a bezbarvý.

„Mhm?“ byla jediná Zbyškova odpověď. Magickou loučí si svítil na prachem pokrytou rakev. Jeden roh byl trochu poodsunut a Zbyškus do něj zvědavě nahlédl.

„Já říkala …“ začala Manga.

„Říkala jsi, abychom šli pryč,“ zaduněl nepřirozeně hluboký hlas ze Zbyškových úst. Jeho oči ve tmě žlutě žhnuly, bez známky lidskosti. Vlasy se mu samy od sebe naježily a kůže ve tváři i na rukou zpopelavěla. Manga ztuhla, neschopná slova ani pohybu. Vtom si všimla, že se Zbyškovi stahují ústa do úsměvu.

„No tak, neblázni Mango,“ řekl už svým obyčejným hlasem a setřepal ze sebe účinky jednoduchého maskovacího zaklínadla. „Ten chlápek nebo co to bylo už je staletí mrtvý, nezůstal z něj ani prach. Jestli tu nějaké jeho kouzlo zbylo, nedokázalo by ublížit ani dítěti.“

Manga, roztřesená směsicí strachu a hněvu, na něj vrhla vražedný pohled.